onaja

onaja

čtvrtek 16. června 2016

Porod doma

Abyste dovedli pochopit, jak se stalo, že jsme se s manželem rozhodli přivést na svět našeho druhého potomka doma, abyste si čtení popisu porodu mohli s námi užívat tak, jak krásný byl, musí jeho popisu nutně předcházet článek o tom, jak dospět k porodu v domácím prostředí. Co to stálo času, přípravy, tužeb a rozhodnutí. Ale ten článek napíšu potom, což pro Vás není dobré, ale nemohu ztrácet víc času tím, že budu zapomínat detaily z toho krásného dne.

Těhotenství bylo zdravé, plánované a na druhý pokus pomocí symptotermální metody povedené. V prvním trimestru jsem si vybrala svou porodní asistentku a její návštěvy prokládala návštěvami své gynekoložky. Měla jsem zájem pouze o tyto zdravotní testy:
  • krevní obraz, infekční nemoci a protilátky
  • 3 ultrazvuky (nakonec jich bylo 5) - včetně screeningu v 20. týdnu na srdce a vývoj
  • cytologie - naposledy před 3 lety
  • běžné vážení, tlak, moč, otoky
Podle seznamu porodní asistentky jsem nakoupila pomůcky k porodu. Technicky jsme se připravili na všechny scénáře, které by mohly nastat. Porodní bazének jsem nechtěla. Nejsem vodní živel. Ani hudbu jsem si nevybrala, i když hudbu miluji, ale prožila jsem poslední 2 roky v tichu. Oleje, svíčky, nic z toho. Jen obraz, na kterém jsem vyobrazená já těhotná, který jsem dostala před týdny od kamarádky. Ten jsem nechala dopravit k nám domu právě v tu sobotu, den před porodem. Nestihli jsme ho pověsit a tak stál v porodní místnosti opřený o přebalovák a koukal na mne celý můj porod.
Můj porod jsem cítila prostě, jednoduše, bez šperků a ozdob. Syrově, stroze, skoro s výbavou jako řádová sestra. Halena a tělo.

Zrození našeho druhého syna se událo v naší ložnici v neděli 5. června v 7:03 ráno.
Zcela první pocity, že se něco děje jinak, než obvykle, se objevily dopoledne v sobotu 4. června. Ten den jsem byla v 276. dni cyklu, v 39. týdnu těhotenství. Moc jsem pocitům nevěřila, ačkoli první příznak blížícího se porodu - hlavičku velmi nízko v pánvi - jsem ucítila právě v této době. Říkala jsem si, že porodím tak nejdřív do týdne, ale spíš jsme si podle narození našeho prvního syna říkali, že nastane až v druhé půli června.

V sobotu dopoledne mne ovládla zvláštní únava, až jsem si musela lehnout a pospávala po minutách, zatímco si kolem mne hrál synek. Bříško mi tvrdlo asi od šestého měsíce, což je vlastnost těhotenství, které přikládám jen pozitivní charakter a nebála jsem se a nijak jsem poslíčky netlumila. Jenže to ráno spolu s tvrdnutím dělohy začaly nové bolesti, které bych popsala jako menstruační, do čípku. Protože jsme dopoledne měli návštěvu prarodičů a dost času jsem proležela, nestihla jsem uvařit a tak jsme si došli do blízké restaurace na oběd. Vybrala jsem si salát s kozím sýrem, na maso jsem neměla chuť. Po obědě tyto bolesti - vlny chodily asi po 10 - 15 minutách. Když jsem uspala synka a sama zaspala, nechalo mne tělo bez vln spát asi dvě hodiny. Po probuzení se vlny opět spustily. Náš den pokračoval podle plánu, manžel odvezl do Ústí rodiče a sám se měl vrátit kolem osmé večerní domů. Sotva dorazil do Ústí, psala jsem mu, aby se tam dlouho nezdržoval. Večer vlny přicházely asi po 8 minutách a velmi pravidelně. Nicméně jsme pořád nevěřili tomu, že jsem začala rodit. Tedy, i když já už trochu ano a zpětně vidím, že jsem chovala jako žena, kterou čeká v brzké době porod. Když totiž jel manžel s rodiči na otočku do Ústí, rozhodla jsem se uvařit omáčku na špagety. Buď na oběd v následující den, nebo večeři, nebo.. protože, co když budu rodit :) Málokdy vařím den předem oběd..

Byla noc ze soboty na neděli. Dívali jsem se na bondovku Dnes neumírej :-D (Die another day, hahaha). Dali jsme synka spát a sami zalehli. Já k synovi, manžel do ložnice. Hodinu jsem spala. Pak mne vzbudila vlna. Za 7 minut přišla další. A další. Byly dvě ráno. Vlny jsem jen procítila a zas usnula mezi nimi. Ve čtvrt na čtyři jsem přišla do ložnice za manželem, že asi rodím, že to "zatím dost dobře jde", ale ať dál spí. K synkovi jsem se už nevrátila a ustlala si v pracovně na žíněnce. Už  v sobotu večer jsem dala vědět své porodní asistentce a dule, že se něco mimořádného děje, i když se to může (podle času, který mi do termínu zbýval) zas rozehnat. 
Pracovna - žíněnka, poprvé zpívám ááá, óóó a dýchám. Pokouším se samovyšetřit, ale nedosahuju vlastního dna. Ležím, klečím, bavím se, je ticho. Odpisuju neznámé ženě na Facebooku ve skupině Porod v domácím prostředí. Ptá se mne, copak, že nespím, zda kojím nebo mám těhotenskou nespavost. Rodím, odpovídám po pravdě :)
Začnou zpívat první ptáci. Jsou čtyři hodiny ráno. Opět jdu za manželem a říkám mu, jak se cítím a že zvažuju zavolat "porodní tým". Napadlo mne vlézt do vany, jako jsem udělala tenkrát s prvním těhotenstvím, ale nechtělo se mi do porodu nijak zasahovat. Chtěla jsem, aby plynul. No a on spíš uháněl. 
V půl páté už obě moje ženy věděly, že mají přijet na šestou. Svojí dule Elišce jsem do telefonu zazpívala jednu vlnu :) 
Chvíli jsem ještě odpočívala na žíněnce. Všimla jsem si, že když ležím, vlny přijdou po 6 minutách, ale jejich intenzita je příliš k nevydržení. Zato, když jsem si stoupla, přišly po 2 - 3 minutách, ale jejich síla se dala rozchodit. Ještě tak v pět ráno šly vlny "vyklepat z nohavice" - vydržet bez větší námahy. Nakonec se mi podařilo se vyšetřit a z nálezu 2 - 3 cm jsem měla velkou radost. Lehla jsem si k manželovi do postele, ale pak jsem chtěla být sama a poslala ho k synkovi. Už jsem musela víc zvukovat a rozhodla jsem se ležet do příjezdu porodní asistentky. Tělo se mi nečistilo, ani neodešla zátka. Zpětně si myslim, že stravou, kterou jsem se snažila celé těhotenství dosahovat výborného vyprazdňování, jsem dosáhla přirozeného prázdna.
Takhle jsem pracovala vleže asi do tři čtvrtě na šest, kdy jsem oknem uslyšela na naší tiché ulici zastavit a parkovat auto. Sebrala jsem se někdy mezi vlnami a zahlédla mojí PA. Kvíkla jsem na manžela, že PA dorazila. Na PA z okna jsem kvíkla, že manžel už jde. A zas jsem se vrhla do postele a pracovala do příchodu asistentky.
Bezprostředně po jejím příchodu poslechla dopplerem srdíčko a vše bylo v pořádku. Pak jsem ji požádala, aby mne vnitřně vyšetřila. Jenže dlouhá žena je dlouhá všude, tak se nepodařilo PA dosáhnout k čípku a tak jsem pracovala dál. Ve stoje, opřená o topení. Už jsem neprodýchávala, už jsem hlasitě volala ááá a óóó a drmolila věty "pojď, nedržím tě, budem brzo spolu, přijď už, dolů". Po jedné vlně mi došlo, že to je tady, tyhle vzdechy a intenzitu hlasu poznávám. Jsem blízko. Vyšetřila jsem se. Nadšení. Za několik vln jsem se dostala na nějakých 7 cm. V tuhle chvíli probíhalo to zásadní, co pomohlo tomu, aby můj porod byl rychlý a svižný. Vlny mne velmi vyčerpávaly. Chodily snad po minutě a to opravdu nešlo vydržet. Myslela jsem na kurz porodní báby Marisy. Myslela jsem na to, že se musím dítěti otevřít a pustit ho. Nedržet ho a pustit ho. Vždy, když přišla vlna a panovala, jen jsem křičela a dýchala. Když však začala opadávat, vynořila jsem se já a myslela na to, jak se otvírám a začala miminko pobízet. A na konci vlny jsem si trochu přitlačila - otvírala bránu. Jsem vděčná, že jsem se doma mohla chovat podle svého cítění a říkat, co mne napadalo, dokonce volat Boha i klít. V porodnici bych si to nedovolila. 
Při dalším vyšetření jsem našla v cestách plodové obaly. Perfektní vývoj! Využila jsem chvíli, kdy na chvíli odešla porodní asistentka a já cítila, že mne nikdo nepozoruje.

Stojím polonahá v ložnici u zataženého okna. Jsem mírně rozkročená a oběma rukama si pozvedám převislé břicho. Hlavu mám zakloněnou ke stropu, oči zavřené a otevřenými ústy silně volám na svého syna: "Pójď, pojď už, nedržím tě, brzo budeme spolu, tak pojď." Trochu si přitlačím a otvírám mu bránu do světa. Nic mne neruší. Jsme jen já a on.

V půl sedmé po poslední vlně jsem poprosila miminko, aby mi dalo vydechnout. Sedím na posteli. Slyším "mamíí", syn se budí, slyším, jak mu jde naproti manžel. Dívám se do zdi, mlžný pohled, dýchám, prakticky se nic neděje. To byla ta chvíle přechodu, kdy končí první doba porodní a začíná druhá. Tak o tom mluvila Marisa. Fascinující zážitek.

Dvě vlny ve stoji s tlačením na konci. Myslím při sténání na sex a orgasmus :) Nastal okamžik, když jsem nemohla po vlně dosednout na postel, cítila jsem hlavičku moc hluboko v pánvi a nebylo to pohodlné. Sesunula jsem se na postel, jak raněná laň na bok. Do porodu hlavičky už moc času nezbývalo. Asistentka rychle běžela pro teplou vodu, aby chránila hráz. Hlavička se rozhodla nezůstat v porodních cestách moc dlouho a, ostatně, ani já jsem ji tam dlouho nechtěla držet. Ucítila jsem tlak na pánevní dno. Cvičila jsem s aniballem a přesně jsem v tu chvíli věděla, kde je hlava. Dno se krásně otvíralo :) a vůbec to nebolelo. Vlna končila a "lup" praskly obaly, pokropila jsem plodovkou porodní asistentku :) V zápětí jsem se ptala na zdraví vody. Je čistá. Uf. Asistentka zběžně zavolala manžela, že už to bude, aby přišel. Přiběhl. Vlna. Ležím na boku, nohu za krkem porodní asistentky. Bolí mne zvednuté tříslo. Finále. Sahám si na hlavičku děťátka, je tak blízko! V ruce mám polštář a snažím se ho sežrat za volání ááá a óóó a "to strašně bolí, už nemůžu, na to nemám!" Něco říkají, nic neslyším, řvu. Hlava venku. Je sedm nula nula. Dýchám jak fena. Procitám, ptám se, jak to vypadá tam dole, protože cítím jen úlevu. Je venku hlava, Eliško, říká asistentka. Jirko, pojď mi sundat tričko, chci si miminko pak dát na tělo. To nejde, když ležíš, odvětí manžel. To půjde, teď jsem porodila hlavu, půjde už všechno. Usmějeme se. Triko dole. Vlna. Vývrtka. Vydávám poslední pravěký skřek a už pláčeme oba. Miminko! Je to miminko! Moje. Je od krve. Dýchá, křičí, je teplé a mokré. Přivinu si ho na prsa. Pláčeme oba. Nemůžu mluvit, jen pláču. Sedm nula tři.
Do pokoje přibíhá dula Eliška, kterou do domu neměl kdo vpustit, když jsme byli všichni v ložnici. Poslední vlny se mnou prožila na ulici. Můj křik, který se šířil z otevřeného okna, prý poplašil paní, která v tu chvíli v naší ulici venčila psa :)
Miminko leželo na mne, přikryté plenkou, ručníky a už bylo po všem. A začalo všechno. Moje síla. Nebývalá síla.
Placenta vyšla asi po půl hodině celá. Krásná, rudá, zdravá. Pupečník ji vyrůstal z kraje. Dokonalý strom života. Dlouhý, tenký, kluzký. Nechali jsme ho dotepat, zaškrtili a až to přišlo vhod, manžel ho přestřihl.
Volala jsem záhy mamince a plakala ji do telefonu. Nevěřila mi, že už je malý na světě. Vždyť jsi mi psala v půl páté, Eliško, že začínáš rodit a je to prima. Ano :)
Cítila jsem se výborně. Líp než v porodnici po prvním taky svižném a nekomplikovaném porodu. Vstala jsem z postele bez pomoci a šla se vykoupat. Z kousku placenty mi Eliška připravila malinovo-banánovou zmrzlinu. Zbytek placenty jsem si nechala zpracovat do kapslí a trochu z ní jsme ponechali pro zasazení pod strom. Z kapslí jsem moc šťastná. Drží mne v šestinedělí nad vodou a účinek mají lepší než tři kafe, tabulka čokolády a tři hodiny spánku navíc.
Velmi záhy po porodu přišel manžel se synkem, který byl beze mne vlastně pouhou půlhodinu. A to jsem se ho před usnutím ptala, jestli chce mít už brášku, až se vzbudí. Kdo by to byl tušil :) Volal mimi, mimi a moc se chtěl s naším miminkem seznámit.
Asistentka s manželem odebrali z pupečníku krev pro test krevní skupiny a Rh faktoru. Máme synka dokonale napůl. Po otci krevní skupinu, po matce Rh faktor. Takže injekci Igamadu jsem nepotřebovala.

Jsem v druhém týdnu šestinedělí a srovnávám. Po prvním porodu jsem byla shrbená, bolavá a s očistky se trápila mnoho týdnů. Dostavil se i poporodní blues a trvalo mi se zamilovat do syna.
Ale teď, druhý den po porodu jsem prala a věšela prádlo. Cítila jsem se tak lehce. Dokonale odpočatě a fit. Čtvrtý den jsem přestala stabilně krvácet. Prožila jsem přirozený porod. Rodila jsem sama se svým malým velkým mužem - Víceslavným Bojovníkem - Vojtěchem Václavem.

Bylo to jiné, než jsem si malovala. Dokonalejší, protože jednoduché a prosté. Pustila jsem nového člověka do světa a on přišel.

neděle 5. června 2016

Nám nám narodil se

Dnes 5. června 2016 se nám doma narodil syn Vojtěch Václav. U porodu byla naše porodní babička, tatínek i dula.
Vojta přišel na svět velmi rychle a ve zdraví a kráse.
Užíváme si!

Věnováno Vojtovi od jeho pratety Mileny:

Monday's child is fair of face,
Tuesday's child is full of grace,
Wednesday's child is full of woe,
Thursday's child has far to go,
Friday's child works hard for a living,
Saturday's child is loving and giving,
But the child who is born on the Sabbath day
Is fair and wise and good in every way.