onaja

onaja

neděle 28. prosince 2014

Détéčko


FARMÁŘSKÝ GULÁŠ

4 porce

800 g hovězí kližky
100 g červené cibule (1 střední)
100 g pórku (0,5-1 porek)
100 g mrkve (1 větší mrkev)
10 stroužků česneku (dala jsem 6)
5 brambor
5 lístků bobkového listu
5 kuliček nového koření
10 kuliček celého pepře
100 g rajčatového protlaku (1 konzerva)
30 g sušených lesních hub
1,5 l hovězího vývaru
0,5 l kvalitního červeného vín
100 ml oleje
sůl

Sušené houby namočíme do vody.

Kližku očistíme a nakrájíme na kostky. V hrnci na rozpáleném oleji
maso zprudka a krátce opečeme, poté jej osolíme a opepříme.

V pánvi orestujeme nakrájenou zeleninu, přidáme koření a zarestujeme,
vložíme protlak, zarestujeme, přidáme houby a opět zarestujeme.

Takto připravenou zeleninu přidáme k masu, zalijeme hovězím vývarem,
vínem a dusíme hodinu, poté přidáme oškrábané a na větší kostky
nakrájené brambory a dusíme.

neděle 14. prosince 2014

čtvrtek 16. října 2014

Půl roku poté

Foto: Richard Matiašek
Zde je můj domácí úkol, který jsem začala vypracovávat 7 měsíců po porodu mého syna. Protože už jsem technicky vše popsala zde, zkusím se obejít bez detailů.

Vím a cítím, že porod začal sám a bylo to kouzelný. Prvním náznakům jsem příliš nevěřila, váhala a bála jsem se, že se to opět zastaví, jako se to podle mne už jednou stalo. Kontrakce byly pravidelné, jejich rozestup byl krátký, čekala jsem, že začnem na 10 nebo 15 minutách rozestupu :). Mezi úvahami, jestli to je už ono, jsem přemýšlela, kdy má moje dula Eliška přijet. Aby nepřijela zbytečně. Zbytečně brzo, nebo aby nepřijela pozdě. Abych ji neotravovala. 


Kolem desáté dopoledne jsem šla za spícím manželem a celkem bez vzrušení jsem mu pověděla, co cítím. Než jsme se rozhodli, co budeme dělat, prohlíželi jsme si moje dětské fotografie a pak jsme šli na procházku do našeho okolí. Při chůzi kontrakce slábly a mně bylo smutno, že zase nic nebude. Bylo krásně a tak jsme se posadili na lavičku. Opalovala jsem se, ruce za hlavou, nohy natažené, mírně rozkročené. To přišla první silnější kontrakce. A další. Výborně jsem ji rozdýchala :) Měla jsem dobrý pocit, že postupuju dál. Po obědě, vaně a sklence červeného už jsem nepochybovala, že rodím. Stihla jsem to ještě připsat ke svému internetovému deníčku dvěma slovy: URČITĚ RODÍM.


Ve vaně kontrakce ani nezeslábly, ani nezesílily, chvíli to opravdu vypadalo jako mejdan. Poskládaná vysoká těhotná žena se sklenkou červeného v ruce ve vaně (dolej mi ještě, prosím) a její manžel sedící na záchodové míse. Brzo jsem ho z toho místa vyhnala, rozhodla jsem se rodit na toaletě (neurvi topení, neboj, jen ty trubky drtím).


Opuštěním vany a přesunutím do ložnice na postel začal porod opravdu.
Nemluvila jsem s bříškem, nijak jsem si tvorečka ve mne neuvědomovala. Přestala existovat moje svobodná vůle, tělo fungovalo samo a dávalo mému zbytku vědomí zabrat. Příšerně to bolelo. Manžel měřil kontrakce (jak dlouho trvala? dvacet vteřin. to není možné, bolí to tak dlouho!) Někdy kolem půl šesté jsem odhodila mobil a přestala měřit, jak dlouho trvaj a jak často jsou. Nebyl čas. Nebyla úleva, jen na okamžik. Myslím, že jsem se i bála toho, že brzo přijde další kontrakce. Nijak jsem si nepomáhala. Nebyla jsem vystrašená, to ne, až na malý okamžik, když možná kolem sedmé večer jsem si nahmátla ve vchodu poševním něco jako balonek naplněný vodou. Panika, že se jedná o pupečník. Telefonát s Eliškou. Dvě minuty, je to plodový obal, je to ok. Díky, odhazuju mobil a řvu bolestí. Kdy jsem začala řvát? (intenzita řvu = víc než na hokejovém zápase a přestala jsem se krotit) Možná asi když jsem se přesunula z vany do postele. Jo ještě si vzpomenu, bojujíc na posteli s kontrakcemi (ano, bojovala jsem s nimi a to byla určitě chyba, chyběl mi člověk, který by mi řekl, ať nebojuju), že jsem manžela požádala opět o napuštění vody ve vaně. Už jsem do ní ale nevlezla.


Kde jsme to byli? Jo panika, bolest, Eliška na cestě. Chodila jsem bytem jen v tričku sem a tam, držela se bílého stolu a věšela se na manžela, který byl úplně klidný. To bylo to nejlepší, co mi mohl při porodu udělat! 


Prostě ta doba, kdy jsem vylezla z vany (16:00) a než přijela Eliška (20:30), bylo peklo. Znovu zmíním, že to byl boj s kontrakcemi. Na mimino jsem snad vůbec nemyslela, pokud vůbec jsem stíhala myslet.


Eliška přijela, slyšela z ulice, že v domě rodí žena. Než přišla za mnou na záchod, kde jsem seděla, jen tak tak jsem uklidila nepořádek pod sebou - nechtěla jsem přece přivítat hosta takhle (a hele, přece jen jsem stihla myslet). V okamžiku jsme se rozhodli, že jedem do porodnice. Kontrakce byly furt. Dokonce bych mohla tvrdit, že jen skončila jedna, vzpomněla jsem si, že bude další a přišla. Snad bych i věřila, že jsem si je vyvolávala :)


Chvíli před tím, než dojela Eliška jsem pocítila chuť tlačit jako na velké. Schylovalo se k velkýmu finále. Znejistila jsem. Protože jsem si myslela, že tlačit se bude až v porodnici. Ano, já jsem si myslela, že mi řeknou, jak mám tlačit.


Takže následující události mohly proběhnout jinak a doma. 


Já s kontrakcí co minutu dvě jsem se oblékla, nazuli mi letní sandály a vezli do porodnice. Mne, které co chvíli mohla prasknout voda a rodila jsem. V autě jsem řvala bolestí, ale neměla jsem strach. Jen dnes už vím, že jsme nikam nemuseli jezdit. Myslím, že bych porodila na podlaze v koupelně. 


Ušetřila bych si porod s nesympatickou lékařkou a tím pádem nástřih. Věřím tomu, že bych porodila miminko v plodovém obale, nebo by obal praskl ve správný okamžik sám.


Kdy jsem se poprvé spojila s miminkem? Když se měla blížit kontrakce, při které mne měli naříznout. Sbírala jsem sílu a dala jsem život.


Byla jsem strašně moc překvapená, když jsem své dítě poprvé viděla. Jako bych se soustředila na porod, na tělo, na bolest a na mimino vůbec. Byla jsem překvapená, že to je dítě a že je moje. Nemohla jsem a dosud nemohu uvěřit a nechápu, že jsem stvořila člověka dokonalého. Tělo, které samo funguje, žije, křičí, kadí a čůrá.
Tenhle pocit jsem měla už v těhotenství. Dal by se nazvat "Je to opravdu člověk tam uvnitř?" Je to vůbec možné? A jak o tom mohu pochybovat, já, s tím, co jsem studovala fyziologii člověka a jsem tak sečtělá ohledně biologie člověka?
Jak bude vypadat? Vypadá vůbec už nějak?

Porod je darování fyzické podoby tomu, co do té doby bylo pouze vyboulinkami na mém břiše.

Těhotenství bylo skvělé. Období, kdy jsem se cítila důležitá, úplná a bohatá. Po porodu mi bylo moc líto, že už je po všem. Občas, když mne i teď něco dloubne v břiše, si vzpomenu, jestli to není moje těhotné já. Bylo mi krásně, být těhotná.. Jasně, měla jsem vytoužené dítě, krásné, zdravé, dokonalé, ale chybí mi ten vnitřní pocit požehnaného stavu. Že jsem jen matka. 


A tak od té doby objevuju tuhle novou roli, která mi zůstane do smrti. Musím a věřím, že to postupem času pochopím a spojím si těhotenství s mateřstvím.

úterý 7. října 2014

Já, mimino

Od té doby, co se narodil můj syn, mi moje maminka sem tam něco poradí a vypráví, jaké to bylo, když jsem byla malá. I ona měla svou učebnici mateřství. "Ale už nevím, jak jsem to dělala a tu knížku už nemám," říká mi. V aukci jsem ji mamince koupila na pár korun :)

Již jsem do ní stihla nahlédnout. Něco pokrokové (dnešní), něco bezohledně včerejšího, ale jedno je jisté. I tehdejší maminky měly knížky, ze kterých mohly čerpat informace.

Jsem vlastně po své mamince. Najednou!

úterý 30. září 2014

Porodnictví v roce 1912

Update 4.10.2014: knihu právě čtu a zajímavé pasáže Vám fotím.

Brzo se moje knihovna rozroste o knihu z roku 1912. Chvíli jsem váhala, ale blíží se mi svátek, tak jsem si udělala radost.


Podle popisu je kniha rozdělená na dva díly a ten starší by měl být z roku 1912. Jsem nesmírně zvědavá, jak lékaři přistupovali k těhotným a rodícím ženám před sto lety. Troufám si hádat, že dost jinak. Chudáci, neměli ultrazvuk, genetické testy, monitory.. div, že tu profesi vůbec mohli vykonávat!



neděle 21. září 2014

Pohled do budoucna


Je dvacátého třetího května roku třináctého dvacátého prvního století. Francie, Remeš, koňak.


Jaké to bude přesně za rok za rok? 




pátek 22. srpna 2014

Porodní asistentka - kontinuální porodnická péče

Foto: Richard Matiašek

K narozeninám jsem dostala přání, aby se mi splnilo, co si přeji. Na okamžik mne to zarazilo, protože žiji v domnění, že už mám, co jsem si přála. Ale pak jsem se opravdu zamyslela. Opravdu mám stále přání a přeji si vždy to, za čím si usilovně jdu. Pokud za tím nejdu, tak si to ani nepřeji :)


Přála bych si své druhé dítě nosit zase klidně pod srdcem, chodit na kontroly k vlastní vybrané porodní asistentce a občas zajít ke své skvělé gynekoložce, když budu potřebovat.

A až nastane čas, kdy se dítě bude chtít narodit, aby byla ona porodní asistentka přítomna u mého porodu. Aby mne pak několikrát navštívila doma.
Moje přání je, aby tato kontinuální a nejvhodnější péče byla hrazena z mého pojištění.

A proto také píšu tento článek. Aby se o tom psalo, mluvilo, aby se to změnilo.


Už během mého těhotenství jsem se domnívala, že otázka změny porodnické péče není otázkou porodu doma nebo v porodnici. Ale líp než já bych to dokázala vyjádřit, to dnes napsala paní Markéta Šichtářová.


Přála bych si, aby lidé pochopili, že česká porodnická péče postaví do cesty těhotné/rodící ženě mnoho zdravotníků, kteří všichni jí nevěnují než pár minut času. Mnohdy ji vůbec neznají, nic o ní nevědí. Tohle není péče, jakou si představuji.


Schválně jsem vypsala zdravotníky, kteří, právě proto, že jsem byla těhotná, se mnou ztratili nějaký čas.

  1. sestra u gynekoložky M
  2. gynekoložka M
  3. obvodní lékař E
  4. zaučující se lékař u E
  5. sestra na příjmu u A
  6. porodní asistentka u A
  7. sestra na příjmu u A
  8. lékař u A
  9. student u A
  10. student u A
  11. zubař P
  12. laborant I. odběr
  13. laborant II. odběr
  14. laborant III. odběr
  15. sestra na odběru na K
  16. sestra v odběrové místnosti v Č
  17. gynekoložka K
  18. sestra u gynekoložky K
  19. sestra na příjmu v Podolí
  20. porodní asistentka X v Podolí
  21. lékařka M v Podolí
  22. sestra u lékařky M v Podolí
  23. porodní asistentka K pro předporodní péči
  24. porodní asistentka Š v Podolí
  25. pediatrička Č v Podolí
  26. lékař svědek B v Podolí
  27. lékař svědek K v Podolí
Určitě jsem na některé zapomněla. Dejme tomu, že ano a zdravotníků jsem napočítala v mém případě 30. Když přimyslím další zdravotníky, které jsem minula, protože jsem si koncem těhotenství rozhodovala o péči sama, dostanu se na onen počet 50 - 60, o kterém jsem slyšela v kurzu Ivany Königsmarkové.

Nějaký čas ještě mám, než budeme mít druhé děťátko.
To dáme, ženy!

úterý 19. srpna 2014

Přání 32

Eliško! Absolvujíce kurz numerologie "pro začátečníky a jedince s ADHD", vypracovala jsem formuli, díky které zjistím (zdarma a bez DPH!) Tvé šťastné číslo pro nadcházející rok.
1) sečtěmež všechny cifry v dnešním datu (staré dobré konzervativní postupy)
2) připočtěmež číslo 42, jakožto odpověď na veškeré otázky
3) připočtěmež další magické číslo 69 (neboť v roce 69 se narodil Polykarp ze Smyrny, teolog a ve volném čase zapálenec do sladkovodních ryb)
4) přidat 7 (nijak závratná cifra, leč přináší štěstí)
5) přidat 8 (protože je večer a osmá skladba na albu Hugha Laurieho Didn't It Rain se jmenuje Evenin')
6) přidat 9 (na počest skautského oddílu "Devítka" z Kamenice nad Lipou)
7) a teď jen zbývá výslednou cifru vydělit počtem Platónských těles !
Výsledek je tvé šťastné číslo, které můžeš užívati dle libosti
EXP 19.8.2015 (po uplynutí doby trvanlivosti neručíme za následky);-)

neděle 10. srpna 2014

Ambulantní porod

Stránky ambulantního porodu www.ambulantniporod.cz

V březnu roku 2014 jsem porodila své první dítě v podolské porodnici. Absolvovala jsem s manželem
předporodním kurzem Ivany Königsmarkové, kde jsme si ujasnili, jak si příchod našeho dítěte představujeme. Myšlenka ambulantního porodu se v nás usídlila a počítali jsme s ním, pokud to bude možné.
Dodnes vnímáme ambulantní porod jako alternativu k domácímu porodu. Něco mezi domporodem a porodem v porodnici.

Nezjišťovala jsem si nic předem o přístupu porodníků a PA v podolské porodnici. Nezajímalo mne to. Měla jsem připravený porodní plán, když jsem přibližně v 39. tt navštívila Podolí poprvé. Má návštěva byla pouze za účelem sepsání porodopisu. Nechtěla jsem žádné vnitřní vyšetření kromě párvteřinového UZ, podepsala jsem několik reverzů (vnitřní vyšetření, test na GBS, monitor atd.) a odešla jsem. Vrátila jsem se sem až k porodu (42+0). Byla jsem v péči porodní asistentky od 35. týdne; do 32. týdne jsem navštěvovala svou gynekoložku. Moje rozhodnutí být v péči PA bylo naprosto klíčové pro přípravu na přirozený porod.


Je potřeba se na ambu porodu domluvit s porodnicí předem?

Není. Při své jediné návštěvě jsem tuto možnost nezmínila, ani se mne na ni nikdo neptal. První přijetí mezi pacientky probíhalo spíše stylem mydlení dat do počítače. Neřekla jsem, že mám porodní plán ani jsem ho s nikým nekonzultovala.

Co k ambulatnímu porodu musím nutně mít?

Nutně nic. A tak můžete jít. Z věcí, které se vám mohou hodit k hladšímu odchodu: čisté civilní oblečení pro vás a šátek na nošení. Mnohem lépe se vám bude hovořit s personálem nemocnice, když budete převlečena do civilního šatstva a s přivázaným dítětem na sobě. Hodí se vám autosedačka pro novorozence.

Hodí se vám rozumět průběhu přirozeného porodu, abyste vůbec mohla pak odejít po svých domů. Vědět, co na vás mohou zkoušet a jak tomu předejít. 

Měla jste porodní plán a dodržela ho porodnice?

Plán jsem připravený měla. Přijeli jsme do porodnice na prahu mé druhé doby porodní s kontrakcemi po 1-2 minutách a úplně otevřeným hrdlem. Nám přidělená PA se nám na sále představila, a když jsme ji pověděli, že máme porodní plán, řekla, že tuší, co v něm je a že se určitě dohodneme. Porodní plán se týkal i novorozence a případné péče na odd. šestinedělí. Tedy část, týkající se porodu, nikdo nečetl, až po porodu pediatrička plán četla a dodržela ho.
Na doporučení mé duly jsem se soustředila na ty body plánu, na kterých jsem bezpodmínečně chtěla trvat. Jednalo se o stálou přítomnost manžela a duly, nepřála jsem si epiziotomii, Hamiltonův hmat ani Kristellerovu expresi a trvala jsem na plném bondingu, nekapat dezinfekci do očí dítěte a podat vitamín K orálně.
V plánu byl i bod o počtu osob na sále. Podle mne jich na mě bylo moc, ale toto jsem si uvědomila až po porodu.

Jak probíhá ambu porod?

Porodíte a řeknete, že jdete domů. Zbytek činnosti je jen na personálu. Vy prostě jen jdete domů. Je třeba zmínit, že nám přidělená místní PA byla příjemná a při vyslovení našeho přání jít domů, jen řekněme posmutněla a řekla, že jsme to klidně mohli říct předem. To je jen fakt. 
Nicméně jsme měli na zřeteli, že pokud máme v úmyslu ambulantně porodit, je lepší toto sdělit až po porodu. Musím Vás však ujistit, že jsme chtěli odejít z porodnice pouze za podmínky, že syn bude prohlášen za zdravého a já se budu cítit na odchod. Jelikož své tělo dobře znám, jsem dárce krve (tzn. vím, že zvládnu krevní ztrátu do 0,5 l krve jako nic) a mám zdravotní vzdělání, dovedla jsem odhadnout svůj stav a tak jsme čekali po porodu na standardní ošetření dítěte pediatrem a výslovně jsme se ptali na zdravotní stav dítěte. Ano, je to zdravý chlapec, řekla pediatrička a zeptala se, zda ho mají vykoupat. V tu chvíli jsme řekli, aby ho jen otřeli a že jdeme po ambulantním porodu domů.
Porodník i pediatr nás emotivně informovali o případných komplikacích s předčasným odchodem z porodnice. Jen jsme poslouchali a nic neříkali, maximálně, že si jsme všeho vědomi. Podepsali jsme několik reverzů.
NIKDY NIKOMU NIC NEVYSVĚTLUJTE. Opakujte svoje rozhodnutí.

Za jak dlouho po porodu můžete jít domů?

Pokud se rozhodnete odejít, je to jen na Vás, kdy. Nemusíte čekat na příchod žádného lékaře, ani nikoho jiného. My jsme pouze ve slušnosti počkali, až sepíšou reverzy a jiné dokumenty. Já se mezitím vysprchovala a oblékla. Dula s manželem se postarali o syna a vyšlo to tak, že jsme asi 4 hodiny po porodu odpočívali v našem domově.
Vždy musí být na oddělení přítomen lékař, který vám vypíše zprávu a propustí vás. Kdyby tam nebyl, nesplňovalo by oddělení zákonná kritéria provozu a tudíž by muselo být oddělení zavřeno. Není třeba ani čekat na opravu tiskárny, aby vám vytiskli porodopis a zprávu o novorozenci. Pro tyto dokumenty se může manžel/otec dítěte zastavit příští den sám.

Přišel se na Vás podívat Váš pediatr? A musela jste mít s sebou do porodnice list s tím, že převezme péči za ambulantně porozené dítě?

V těhotenství jsem si domluvila péči u pediatričky v našem obvodě, která nevěděla, že se bude jednat o ambu porod. Když pak přišla k nám domů, zjistila tuto informaci až u nás doma. Nevadilo jí to, chlapce prohlédla. Když jsme pak přišli k ní do ordinace, doporučila nám vyšetření očí, uší a kyčlí. Tato vyšetření prý dělají v porodnici.
V Podolí po nás žádný „doklad“ o převzetí do péče pediatra nevyžadovali, téměř jim i bylo jedno, jak se jmenuje naše pediatrička. Ani jsme takový doklad neměli s sebou. Kdyby ho náhodou chtěli, myslím, že by nám to v odchodu nezabránilo.

Jaký jste z ambu porodu měla pocit?

Jestli si myslím, že bylo lepší odejít domů, než zůstat na oddělení šestinedělí, byť třeba na nadstandardu? Jistě! Byla jsem si jistá, že se o dítě postarám. Utvrzoval mne v tom fakt, že jsem se občas postarala o malou neteř a že jsem měla kolem sebe milé lidi, na které jsem se mohla spolehnout, kdyby „něco nešlo“.
Doma mi první 3 týdny pomáhali maminky a manžel. Necelých 15 hodin po porodu nás navštívila PA, která mne měla v péči od 35. tt. Přišla pak ještě jednou a byla mi stále k dispozici na telefonu, stejně tak moje milá dula.

Jaká je porodnice v Podolí v oblasti poskytování ambulantního porodu?

Mohu hovořit jen ze své praxe a z toho, co se o porodnici píše a kdo co říká. Porodnice v Podolí se specializuje na nemocné maminky nebo miminka, na vícečetná těhotenství a v tomhle ohledu porodnici vnímám jako špičku a jsem ráda, že taková péče existuje.
S ambu porodem se zřejmě setkali nebo setkávají. To usuzuji z toho, jak s faktem, že chceme předčasně odejít, nakládali.

Nebála jste se vzít děťátko hned domů?

Nebála. Měla jsem strach zůstat s cizími lidmi a cizími názory a ten byl daleko větší než strach z toho, co já prvorodička si s miminkem doma počnu.

Co když budou chtít propustit jen mne a dítě ne?

Pokud není dítě v bezprostředním ohrožení života, není třeba ho držet v nemocnici. Vedou vás k tomu tyto důvody. Vy rodiče jste jeho zákonní zástupci a odpovědnost za něj máte vy, ne lékař. Lékař odpovídá za provedení svých úkonů a léčby, postupů v souladu s nejnovějšími poznatky vědy a medicíny. 

Malá poznámka. Pokud se s vámi někdo dlouhosáhle dohaduje nad dítětem, že je v bezprostředním ohrožení života a přitom nekoná fyzicky nic na jeho záchranu, asi to dítě nebude bez prostředně ohrožené na životě.
Velká poznámka. Rozmáhá se nám tu nešvar, kdy jsou medici a záchranáři mezi sebou nabádáni, aby stanovovali podezření na ohrožení na životě, zapsali to do dokumentace a získali tak převahu nad vámi a dítě pro sebe do péče. O tomto nešvaru existují zápisy z konferencí, které se šíří po internetu. Bojí se tolik právního postihu za neposkytnutí péče, že jsou nabádáni k jiné trestné činnosti. 
Výsledkem bude nepotvrzené ohrožení a ztracený čas tam, kde být s dítětem nechcete. Co s tím? Pokud jste jednou rozhodnuti odejít a nemáte-li do té doby pochybnosti o zdraví svého dítěte, už ho nedávejte z ruky. Péče o jeho zdraví je ve vašich rukách.


Jak jste zařídili screening krve z patičky?


Papíry, na které se nabírá krev novorozence, jsme dostali při propouštění z porodnice. Příchozí pediatrička souhlasila s tím, co PA pozvaná k nám domů sama navrhla, tedy, že nabere ona (PA) krev sama a my papíry s krví odneseme do ordinaci pediatričky. Odsud budou poslány do laboratoře. Tak se stalo. PA napíchla jehličkou patu a odebrala pár kapiček. My jsme papíry odnesli do ordinace. Pro příště, krev už naberu sama, protože umím dávat i.m. a s.c. injekce. Jen jako novorozená maminka jsem neměla odvahu.

Měla jste z něčeho strach?

Před porodem jsem se bála, že narazím v porodnici na nepříjemné a neznámé lidi. Podařilo se mi účinně se strachem bojovat pomocí faktu, že budu mít při porodu manžela a dulu. Po přirozeném a krásném porodu jsem přesto doma prožila poporodní blues, ale moje maminka a dula byly báječné v „léčení“ tohoto smutku.
Myslím, že jsem vlastně z ničeho neměla strach. Cítila jsem se dobře, jsem zdravá žena a synovi se dařilo v bříšku také dobře.

Pokud má člověk strach ze situací kolem těhotenství-porodu-šestinedělí, může mu pomoci rozptýlit obavy to, že se pokusí porozumět, pochopit a nechat vysvětlit vše, čemu nerozumí. Měli byste se ptát a vybírat si odpovědi těch lidí, kterým důvěřujete. Člověk se většinou bojí toho, co nezná a čemu nerozumí.


Jak vypadá česká žena 4 hodiny po ambulantním porodu?

Je nenalíčená, rozcuchaná, ale šťastná. Nic ji nebolí, protože bolest necítí. Určitě bych vypadala jako vévodkyně Kate, kdyby na mne mířily kamery. Stačí se namalovat a učesat. Ta paní vedle je moje přítelkyně dula Eliška.



----
(Tento článek je určen všem, kteří se chtějí dovědět více, o tom, jak ambulantní porod může probíhat v České republice.)

pátek 25. července 2014

Jak přežít šestinedělí

Je to již téměř 20 týdnů, kdy se mi narodil syn. Od početí do porodu nabíralo moje poznání sebe sama, poznávání mého dítěte skoro exponenciální vzestup. Jak jsem nebyla připravená v týdnu nula, tak jsem byla hotová k rození na konci své první těhotenské pouti. Lépe už jsem připravená nemohla být. Projekt těhotenství s mým synkem a manželem po boku byl námi dokonale připraven a jak jen to nejlépe šlo, i zakončen. Můj nejlépe do konce mnou dotažený projekt. Dokonalý.
O to strašnější přišel náraz. Změna. Cizí země. Jiný jazyk. Ground zero.

Moje milá dula mi během třetího trimestru, kdy jsme si povídaly o očkování, řekla, že porodem to teprve začíná. Víc mi ani sdělit nemohla. Jak jsem sama zjistila, to, co začalo, bylo před porodem naprosto nesdělitelné. 


Šestinedělí.


Takže, jestli Vás to šestinedělí teprve čeká, zkuste si o tom předem něco přečíst (např. knihu Slzy po porodu), ale uklidněte se, na to se skoro nelze připravit. Duševně. Dopředu si ale můžete připravit záchytné body, se kterými budou Vaše první týdny s miminkem lehčí než bez nich.


0. odejděte co nejdříve z porodnice od názorů cizích lidí do domácího hnízda. Zkuste si před porodem přebalit a obléknout jiné miminko. Poraďte se předem o technice kojení. Zkuste si třeba přiložit miminko k prsu. Vezměte do ruky to, co Vás teprve čeká. Nic to není. A Vaše miminko Vám pomůže. Věřte mu. Co si počnete sama? Proč sama?..


1. ..mějte u sebe nejbližší lidi, kteří Vás mají opravdu rádi, o kterých víte, že Vás nebudou odsuzovat a posuzovat Vaše pocity, ale podpoří Vás v nalézání schopností se starat o miminko. Protože..


2. ..jako matka se rodíte ode dne, kdy se Vám narodilo dítě. Každý den jste chytřejší a zkušenější matka. Nejde to z nuly na stovku za 5 vteřin. Ale jako pomalý rozjezd automobilem. Lidi taky v automobilu hned nezávodili, ale nejprve jezdili pomalu a směšně v autoškole, než se to naučili. Takže, pohodlně se usaďte a zařaďte jedničku. A až budete chtít vyjet, pomalu pouštějte spojku a polechtejte plyn. Na jedničce pojedete velmi dlouho. Užívejte si pomalé jízdy. Jedete po své cestě. Nehleďte, že vedle Vás na dálnici frčej ostatní. Učili se to pomalu jako vy. A proto..


3. ..naslouchejte jen sama sobě a svému miminku. Pořád jste jedno. Když znejistíte, sledujte bod 1 a hledejte pomoc u svých lidí. 


4. Když se zrovna špatně vyspíte, když jste strašně unavená: Neposuzujte, nehodnoťte se. Nikdy. Neposlouchejte své špatné pocity, jen jste špatně vyspalá.


5. Máte pocity, že jste na dítě nepřipravená, že jste se unáhlila a běží Vám hlavou otázky, "jak to vrátit zpátky", "kdy to skončí"? Jak je možné, že vlastní krásné a zdravé dítě nechcete, když jste se na ně těšila i ještě předtím, než bylo vůbec počato? Myslíte si, že jste jediná, kdo má takové pocity a myšlenky, protože Vaše kamarádky, sestry nebo švagrové o ničem takovém nevyprávěly? Příliš moc se nosí vypadat dokonale. 

Co s tím?
Mazlete se, mazlete se, mazlete se s miminkem. Vezměte ho do náručí a ukazujte se mu v zrcadle. Dívejte se na sebe. 
Je to proces zamilování se do svého dítěte. Přijde to. Uvidíte. A ucítíte.

6. Odpočívejte!
40 dní nebo také šestinedělí jsou Vaše dny pro Vás a Vaše miminko. To, že se začnete po pár dnech cítit lépe, neznamená, že máte začít malovat byt nebo žehlit záclony. Běhání po schodech se nepovoluje! 
Nechte se hýčkat. Nemáte uvařeno a tolik byste chtěla spát? Ať Vám uvaří někdo jiný, nebo si jídlo objednejte. Opět, máte právo a povinnost odpočívat. 
Za devět měsíců jste vypěstovala miminko, potřebujete čas se vrátit k běžnému cyklu. 

7. Pláč.
Plakejte, když se Vám chce. Smějte se, když to na Vás přijde. 
Plakat najednou budete nad věcmi, které ve Vás do té doby tyto emoce nevzbuzovaly. 
Zakažte si film a knihy, ve kterých umírají děti. Aspoň první tři měsíce. Třeba film Lidice. Zákaz! 

8. Tělo se zbláznilo.

Orgány se nově umísťují ve Vašem břichu. Jestli se narovnáte a špatně se Vám dýchá? No jistě. Vaše plíce byly dlouho utlačené. Dejte jim čas. 
Vtipné je i to, že Vaše střeva se poskládají jinak a vy můžete cítit pocity na stolici i jinde než dříve. 

Očistky menstruaci připomínají jen zdálky. Každá žena je má jiné, jinak dlouho trvají, jiný je i jejich průběh. Mohou i zapáchat. Myslete na svou milou dělohu. To, že máte dnes u sebe krásné miminko, je i její zásluha. Děkujte ji a dejte ji čas se obnovit. Pokud se cítíte v pohodě a bez teplot, a přesto máte pocit, že už musíte vykrvácet každou chvíli (a opět "kdy to skončí?"), zastavte se, zkuste se uvolnit, zpomalte a odpočívejte. V posteli na Vás čeká Vaše miminko. Jděte se společně poznávat.

9. Návštěvy? Cestování?

Do ničeho se nenuťte. Návštěvy Vás budou unavovat víc než kdy předtím. Poproste partnera nebo maminku, aby Vám návštěvy do Vašeho domova dávkovali postupně a s rozestupem. Každá návštěva Vám bere čas na odpočinek a spánek. Cestování i přespávání jinde, než ve Vašem domově, naruší víc nebo méně klid i rytmus Vašeho dne.
Nedočkavým můžete aspoň poslat fotky prcka nebo jim zavolejte.

Moje mamka měla pravdu, když říkala, že během šestinedělí by k miminku měla přijít jen nejužší rodina. Nejde totiž jen o infekce přenosné breberami. Jde o infekce duševní. Seberou Vám klid a mnohdy i jistotu, že si jako matka počínáte dobře. A v období šestinedělí fakt nechcete slyšet 3 různé názory na jednu věc, které se navíc neshodují s Vaším. 

10. Dejte řeč s miminkem

Opravdu vy a jenom vy, maminka, víte, co Vaše miminko potřebuje, kdy to potřebuje. Jste s ním nejvíce času ze všech lidí na planetě. Když právě nevíte, proč pláče, zda chce pít, pomazlit, trápí ho větry, chce přebalit, zkuste všechno. Jedno to bude. Možná si dovolím malou radu, kterou jsem vysledovala u syna. Když něco změníte, uděláte, dejte dítěti čas, aby si všimlo změny ("jé, suchá plína!") a nezkoušejte ihned něco jiného (prso, dudlík, koupat..). Když toto nezabralo, zkuste něco jiného.

Dítě v šestinedělí potřebuje:


1) trpělivou a veselou mámu

2) najíst / napít
3) spát
4) být v teple a suchu

5) zadejte do googlu "co potřebuje novorozeně", vyjede Vám seznam výbavičky a berte ho s rezervou. 


To hlavně Vás, Vaší lásku k němu a lásku Vaší navzájem s partnerem Vaše novorozeně potřebuje.

středa 9. července 2014

Ohlédnutí

Ohlédnutí za poradnou u Ivany Königsmarkové.
Takové by to mělo být u všech zdravých těhotných žen..


"Konečně poradna u Ivany. Útulný pokoj s lůžkem, relaxačními obrazy, dvě křesílka a stoleček. Nejdřív si povídáme, pak mi Ivana prohmatá bříško, chvíli čekáme, protože jak jsem si lehla, ztvrdlo mi.

Pokládá mi ruce podél břicha, houpeme dělohou ze strany na stranu, hmatáme zádíčka. Pak mi posune ruce ke stydké kosti a já prsty ohmatávám Tvou hlavičku. Vejsknu a koutky mi začnou téct slzičky. Ivana ještě něco říká o tom, že takhle hmatat smím jen, když není děloha ztvrdlá, snažím se jí vnímat, ale nemůžu zadržet ty slzy a dojetí, že Tě držím za hlavu!
Tlak mám v pořádku, moč taky a pak posloucháme srdíčko a průtok placentou. Symfonie :) Všechno v pořádku."

pondělí 24. března 2014

Příběh pro Ivanu II.

809. Jakým způsobem žijeme, tak rodíme

Můj příběh, který jsem se rozhodla sepsat, věnuji svému manželovi, Elišce Pláničkové a Ivaně Königsmarkové.

Náš syn Aleš se narodil v březnu, v ukončeném 42. týdnu v podolské porodnici, kterou jsem si vybrala spíše intuitivně a do níž jsem se šla podívat až pár týdnů před porodem. Spoléhat se na instinkt tentokrát vyšlo. 

Bylo to normální těhotenství u zdravé maminky, a tak také skončilo. Měla jsem připravené porodní přání a největší má přání byla dvě. Zůstat doma co nejdéle to bude možné, a pak odjet do porodnice, a pokud to umožní můj a synkův zdravotní stav, ambulantně porodit. Z tohoto pohledu se mi mé sny splnily.

Navazuji na svůj příběh v čase, kdy jsem přenechala vývoj událostí na Aleškovi a nikoli na kontrolách v porodnici. Do poradny jsem chodila pouze k Ivaně do A-centra. I když jsem věděla na den přesně, kdy jsme synka počali, stejně jsem znejistěla, když termín porodu stanovený mojí gynekoložkou přešel. Nehledě na to, že datum poslední menstruace jsem gynekoložce chytře nahlásila pozdější, protože můj cyklus bývá přibližně o týden delší, než 4 týdny. Podle pravdy by gynekoložka přišla na termín 24. února.

Vidím paralelní svět, ve kterém dne 24. února prohlašuje doktor v porodnici, že jdeme vyvolávat porod. A začne jejich porod. Celých třináct dní předtím, než se v reálném světě rozhodl náš syn se narodit.

Dodnes jsem ráda, že jsem do porodnice na kontroly nechodila. Pouze jednou jsem ji navštívila, abych jim vypsala papíry a podepsala několik reverzů. Doporučuji Vám, pokud něco nechcete podepsat nebo vyplnit, ale nutí Vás k podpisu, napište na řádek „nesouhlasím“. Nemůže se pak stát, že by za Vás do prázdné kolonky někdo něco načmáral.

Na konci svého těhotenství jsem většinou spala od půlnoci do čtyř do rána a pak nemohla zabrat. Většinou jsem usnula až po odchodu manžela do práce a spala pak do jedenácti. Ne tak dva dny před tím, než mi začaly porodní kontrakce. Začala jsem tušit, že se to blíží, když jsem dvě noci po sobě spala až do rána. Jako bych nabírala sílu.

Probouzela jsem se trochu rozmrzelá, protože jsem pořád neporodila a lékařkou vypočtený den porodu uběhl již před devíti dny. Píšu dule Elišce, že pořád nic. Za ani ne hodinu jsem změnila toto stanovisko. Cítím silnější poslíčky. Nepřekvapily mne. Od přibližně šestého měsíce jsem je měla většinou vždy večer. Nyní byly celkem pravidelné, i když slabé. Jejich pravidelnost mne překvapila! Přicházely po 4 – 5 minutách.

Seděla jsem v pracovně, prožívala první stahy, pouštěla si písničky, hrála na kytaru, zpívala si. Po desáté hodině jsem probudila manžela, že dnes možná něco začíná.

Po snídani jsme šli na malou procházku, abychom synkovi pomohli se dotočit. Na procházce se kontrakce trochu uklidnily. V ten krásný den jsme se opalovali na lavičce a přicházely první silnější kontrakce. Doma společně ohříváme oběd od včera a já volám své mamince, aby dneska držela palce. Nemohla bych do toho jít bez toho, aby to moje mamka věděla. Těhotenství a mateřství nás k sobě přimklo těsněji, než jsme k sobě kdy předtím měly.

Pokaždé, když skončila kontrakce, cítila jsem se trochu opilá, trochu v rauši, nějak šťastně připitomělá. Volám dule Elišce a od půl třetí do čtyř odpoledne se válím v teplé vaně a popíjím skleničku červeného vína. Pak jsem se přemístila do ložnice a zažívala teprve teď to, co se nazývá kontrakcemi, které připravují mé tělo na porod. V tuto chvíli mi bylo nad slunce jasné, že už rodím. Někdy v té době se rozpouští pojem ČAS a teče zvláštním způsobem jako hodiny na obraze od Salvatora Dalího. Mnou připravené afirmace, že bolest jsem já, že není větší, než jsem já, vůbec nepomáhaly. Síla kontrakcí je mocná, připadala jsem si jako zvíře. Jak mi moje maminka posléze řekla, že se při porodu cítila jako kobyla, ano, tak nějak bych to mohla přirovnat i já. Tělo pracovalo samo. Prve jsem se snažila tlumit svůj hlasový projev, ale postupem – ne času – ale porodu už můj křik tlumit nešel.

Eliška v tu dobu už byla na cestě k nám. Moc jsme nespěchali, protože se všichni domnívali, že jako prvorodička přivedu synka na svět teprve druhý den ráno.

Vleže už nešlo kontrakce zvládnout, to bylo opravdové peklo. Nejvíc mi pomáhalo chodit z pokoje do pokoje, opírat se o stůl, ale hlavně o manžela. Nafouknutého míče jsem si doma vůbec nevšimla. Musela jsem sedět, stát nebo chodit. Cítila jsem, že tlačím, že to nejde jinak, že tělo chce tlačit. Jenže měla jsem dojem, že bych to měla dělat až později v porodnici. Ale nešlo to jinak. Odešla zátka, tentokrát jsem vůbec neváhala nad tím, že to je přesně ONA, jako jsem váhala mnohokrát předtím. Když přijíždí Eliška a zjistí situaci, chválí mne, že jsem udělala kus práce už sama a ihned odjíždíme do porodnice. Radí mi, abych se oblékala a vše dělala v čase mezi kontrakcemi. Od domu k autu stihnu dvě. Bohužel jsem křičela na ulici, trochu jsem se za to styděla. Sedím v autě na plíně, kterou chvatně Eliška podložila pode mne, kvůli případné prasklé plodové vodě. Eliška stála u mne a já jí říkám, že se nyní vůbec nedivím, že ženy se rozhodnou pro epidurál nebo císařský řez. Pár dní na to se k této vzpomínce vracím a dochází mi, co jsem řekla a co jsem cítila. Řekla jsem to, ale vůbec jsem v tu chvíli neuvažovala ani o jedné variantě. Jen se ze mne „vyvalilo” to pochopení.

Jedeme, je tma, dovídám se, že je půl desáté. To mne velice udivilo. Však jsem už předtím napsala, že čas se pro mne rozplynul. Netroufala bych si tipnout, že už je tolik hodin.

Eliška mne drží za ruku. Vím, že ji v kontrakcích ruku drtím. Už jsme dlouho nestopovali, jak často přicházejí kontrakce, ale měla jsem dojem, že jsou pořád. Trochu jsem se zlobila, že mi tělo nedá ani na chvíli vydechnout. Přejíždíme Hlávkův most. Ano, poznávám ho :). Zmiňuji se o tom proto, že jsem před porodem vtipkovala s manželem, že až pojedeme do porodnice po tom vykostkovaném mostě, tak to bezpečně poznám. Pak si vzpomínám, že se před námi objevilo auto, které se plazilo, dožíralo řídícího manžela, který se po porodu přiznal, že na ono auto troubil, ale že klakson přes můj křik prakticky neslyšel.

Poznávám okolí Podolí a těší mne, že jsme na místě. Od dveří budovy do výtahu je to na dvě kontrakce. Podpírají mne moji dva andělé. Panebože, já jsem myslela, že nebudu takhle řvát. Maminka mi říkala o porodech v televizi, že to scénáristi přehánějí, že ona takhle neřvala. No, já prostě jo. Nemůžu jinak. Ale PA říkala, že otevřené hrdlo = otevřené hrdlo.

Jsem mimo prostor, vnímám chodby, otevřené dveře, závěsy, personál, svlékání, příchod lékařky. Poznala jsem v ní tu, kterou jedinou jsem v Podolí při své návštěvě potkala a nevzpomínala jsem na ni v dobrém. Doktorka mne prohlédla a přesunuli mne na vozík. Slyším, že mne odváží na trojku. Jedu jen v tričku, jinak nahá. Jedu chodbou. Nevím, kdo mne veze, kde jsou manžel a Eliška, vzpomínám, že jsem se ho za ruku v jednu chvíli držela, a pak ne. Stydím se za svou nahotu, míjím lidi, asi jsou personál, ale já instinktivně dávám nohy co nejvíc k sobě a zakrývám si dlaněmi rozkrok. Nebylo mi z toho dobře.

Přijíždím na sál. Vnímám ho a líbí se mi. Vstávám z vozíku. Anděl v modrém rubáši mi podává ruku a říká „dobrý den, jsem Šťastná”. Usmála jsem se, ano má na cedulce Ivana Šťastná – porodní asistentka, podávám jí ruku a odpovídám, že to nás tu takových bude brzo víc. Zmínili jsme, že máme porodní plán. PA nám odpověděla, že tuší, co v něm asi je, a že se určitě spolu dohodneme. Mám štěstí, tahle žena se mi líbí a pomůže mi. Uklidňuje mne to. Vleže na lůžku poprvé v životě dostávám monitor na břicho. Srdce Aleška při kontrakcích bilo úplně klidně a vůbec ho moje kontrakce nestresovaly. Porodní asistentka mne vede, kdy tlačit, jak, radí mi úlevové postupy. Eliška mi převazuje rozpadající se culík. Tenhle detail mi udělal radost, jak je ke mně laskavá. Po dvaceti minutách mi odvázali monitor. Různě se střídali různí personálové, občas zašla doktorka, občas ještě i jiná sestra. Když jsme jen sami s PA, navrhuje, jestli píchnout vodu. Po pár kontrakcích si ji nechám píchnout. Manžel mi pár dní na to popsal ten dlouhý nástroj, kterým se to provedlo, no ještě že jsem ho neviděla při porodu :). Po propíchnutí na mne přišlo ale fakt hustý tlačení. Nejdřív se držím rukou svých dvou fanoušků „jde ti to dobře!”, „jsi šikovná!”, „už je vidět hlavička!”, ale pak se držím madel za hlavou. Nějak instinktivně jsem je tam čekala. Mezi kontrakcemi se omezuju na příkaz „vodu”, Eliška mi otírá čelo. Před každou kontrakcí mi PA říká, co bude následovat a co mám dělat. Své porodní asistentce důvěřuju. Proto se ona i mí fanoušci rozesmějí, když po skončené kontrakci položím otázku „a co bude teď?”, když zrovna nepřichází od Ivany instrukce, jak teď dýchat, atd. „No teď porodíš, Eliško,” říká Eliška. Směju se s nimi, je vidět, že mám ráda přesné instrukce, plány. Někdy teď prohlásila PA „vysoká hráz” a já se ptám, co to je, ale odpověď jsem hned nedostala. Tuším, že se bude jednat o budoucí celistvost mé hráze. Najednou se zjevuje opět doktorka a v tuhle chvíli se už jedná o moji hráz. PA mne roztahuje, což velice bolí, ale vím, že se mi snaží hráz chránit a nestříhat. Doktorka zapne v sobě gramofonovou desku pro posluchače první signální soustavy a říká mi, že když se nestříhne, budu do smrti inkontinenční na řiť, a ptá se, jestli mi je moje přání nestříhat milejší než zdraví miminka. Na což se jí nedostává žádná odpověď ani ode mne, ani od manžela, ani od duly. My prostě posluchači první signální nejsme. Na takovou strašákovou emotivně zabarvenou větu prostě nemá ani jeden z nás logickou win-win odpověď. Hledala jsem odpověď i u manžela a Elišky. Seběhlo se to velice rychle, mezitím si manžel vyměnil názor s doktorkou, která by stříhala zřejmě už po pozdravu. Já se nakonec pro nástřih rozhodla, přesvědčil mne laskavý přístup Ivany a zejména její předchozí snaha se epiziotomii vyhnout. Další důvod byl, že už jsem miminko fakt chtěla porodit. Celou tu dobu jsem se dívala na hodiny nad vchodem do sálu. Stihnu porodit ještě dnes? Půlnoc se blížila. Poslední dvě kontrakce nechaly na sebe dlouho čekat a já jsem věděla, že to znejistilo všechny kolem mne, kromě mne. V tu chvíli, snad možná poprvé, jsem se spojila s miminkem a dávala mu i sobě čas na velké finále. Cítila jsem, že přichází odkudsi dušička, aby se spojila s miminkem. Hlavička, krček, tělíčko a spousta vody. Tělíčko omotané do ručníků, položené na moji hruď. Manžel stříhá pupeční šňůru. Pláču a říkám svému synovi „nebožátko” a říkám, že vypadá, jako můj brácha. Je to opravdu miminko, to, co bylo ve mně, je to člověk. Pláče a velice rychle dostává barvu kůže, jako mám já. Říkám mu, že crawluje, aniž viděl videa na YouTube. PA ihned zkouší, jestli se Alešek přisaje a pomáhá mu. Její laskavá snaha o crawling miminka mne překvapuje, to jsem se ani neodvažovala dávat do porodního přání. Těším se z něj a pak dobrovolně svoluju s jeho ošetřením, změřením a vážením. U toho došlo k humorné situaci, kdy pediatrička si držela u nosu naše porodní přání a říkala něco jako „tak teď nevím, jestli ho už mohu vyšetřovat, nebo ne”. Aleš vážil 3,93 kg. Že bych porodila takového obříka, to jsem nedoufala.

Cítím se dobře, silná a skvěle. Čekám, kdy to přijde, kdy řekneme, že chceme jít domů na reverz. Pediatrička se zeptala, jestli mají Aleška umýt. Říkám jí, že utřít a že chceme jít po ambulantním porodu domů. Všichni personálové až na PA mají v obličej něco mezi zděšením a nepochopením. PA má spíš posmutnělý výraz „to jste neřekli, a klidně mohli, předem”, asi že by na to chtěla být připravená, ale vesměs stále spolupracuje. Kdežto pediatrička roztáčí desku o možných následcích pro všechny. Zde se přidává i doktorka, která pro změnu vyjmenuje rizika i pro mne.

Přichází doktorka, aby mne sešila. Při šití se směju, až chechtám. Šití mne lochtá, protože se občas doktorka dotkne mého citlivého zadku. Eliška vidí poprvé rodičku, která se směje při šití. Doktorku to podle mne znervózňuje, že se šitá rodička chechtá. Pak přišla úklidová četa, PA snímá znečištěné pleny z lůžka a vylila si zbytek mé plodové vody do svých bot, což také vtipně komentovala. To už se bavíme všichni :). Ptám se PA, jestli bude sloužit ještě za dva roky, až budeme chtít další dítě. Někdo spráskne ruce, že sotva jsem porodila, už myslím na další porod.

Přicházejí papíry a papíry, manžel vše poctivě studuje a já se podepisuju levou rukou, už nevím, kde jsem nechala pravou… PA mi příležitostně přichází měřit tlak. Mám ho jako hodinky.

Sprchuji se; chladná voda mi dělá dobře. Dívám se dolů na tu prázdnou klokaní kapsu a přijde mi krásně směšná. Manžel mi pomáhá obléci, Eliška chová a pak přebaluje Aleška.

PA přichází s otázkou, zda jsme uhradili poplatek za osoby u porodu. V Podolí se platí za každou osobu 1.500,- Kč. Po manželově záporné odpovědi duchapřítomně odtuší „a asi ani nebudete chtít platit, že?“, což manžel potvrzuje. Překvapivě to bylo bezbolestné a rychlé. Nikdo se nehádal, nepřišly ani další osoby nám obracet kapsy.

Eliška odnáší Aleška v autosedačce, manžel tašky. Já se s kabelkou šourám chodbou kolem personálů a připitoměle a pyšná se usmívám a loučím. Vím, že dojdu k autu, ale pouze rychlostí a způsobem chůze tučňáka. Vidím se ve výtahu v zrcadle a konstatuju, jak skvěle vypadám. Jako po šichtě.

Vystupujeme v naší ulici z auta. Jsou tři něco ráno, ulice je tichá. Rozhlédnu se a řeknu nahlas do ulice „PARDON!” svou omluvu za rušení nočního klidu při porodních bolestech. Vítám na prahu bytu Aleška doma, usazujeme se v obýváku, probíráme zážitky z porodu. Manžel otvírá ročníkové šampaňské.

Připíjíme si a jdeme spát. Aleška ukládám do postele mezi sebe a manžela. Oba usnou ihned.

Já ne. Já si odpočinula u porodu :)

http://www.pribehyproivanu.cz/pribehy/2014/05/18/jakym-zpusobem-zijeme-tak-rodime/

Edit 27.8.2014: Dnes na svůj porod nahlížím trochu jinak, proto Vás prosím o shovívavost, pokud zjistíte, že o jednotlivých částech příběhu vyjadřuji jinak.

sobota 15. března 2014

Narození syna


Dne 9.3.2014 v 23:34 jsem pomohla na svět krásnému zdravému chlapci, kterého jsme s manželem pojmenovali Aleš. Ve chvíli zrození měřil 51 cm a vážil 3,93 kg. Narodil se v 294. den cyklu.
Velikou pomoc poskytly a náš dík patří dule Elišce Pláničkové a porodní asistentce Ivaně Šťastné. Výraznou postavou v přípravě na porod nám byla zkušená porodní asistentka Ivana Königsmarková.
Děkujeme.

sobota 8. března 2014

Příběh pro Ivanu I.

808. Tou cestou, tím směrem prý jsem se jednou měla dát

(Příběh pro Ivanu I. a II. vznikl na popud situace kolem porodní asistentky Ivany Königsmarkové. Oba byly uveřejněné na stránkách Příběhů. Příběh I. a II. jsem napsala dva měsíce po porodu, na radu své duly, a pak ještě jednou po půl roce, až budu mít odstup. Ty příběhy se liší. Pro Vás, které se potřebují vyznat ve svých pocitech, zážitcích a přemýšlí, jak s nimi pracovat, jsem  zveřejnila všechny příběhy. Zde je Příběh I., zde Příběh II., který navazuje na první, a zde Příběh sepsaný po půl roce.)

Můj příběh, který jsem se rozhodla sepsat, věnuji svému manželovi, Elišce Pláničkové a Ivaně Königsmarkové. Svůj příběh jsem se rozhodla rozdělit na dvě části. Na porod a předporodní přípravu.
Jsem člověk, který si cestu k ženství nacházel dlouho, ale nakonec ji nachází. Nemohu říct, že našel, protože ženu větší než včera ze mne každý den dělá můj syn Aleš.
První krok k naslouchání svému tělu jsem uskutečnila na sklonku roku 2005, kdy jsem naposledy užila hormonální antikoncepci, a postupem dalších let se ze mne stala nepřítelkyně tohoto druhu antikoncepce. Ne, neměla jsem při jejím užívání zdravotní problémy. Prostě mi nějak došlo, že už ne. Od teď si muži začnou dávat pozor. Ovlivnila mne moje vedoucí oboru na škole, když při osobnějším rozhovoru řekla, že s manželem ochranu nepoužívají a že jim roky vychází „dávat si pozor”. A já v té době nechtěla věřit, že to jde a že to je možné. Vždyť na gymnáziu při hodinách biologie nám bylo vštěpováno, že nejlepší ochrana před otěhotněním je HA a všechno ostatní doprovází tak nízká procenta spolehlivosti. Hlavně neotěhotnět!
Někdy na jaře 2010 jsem musela na internetu zavadit o symptotermální metodu předcházení otěhotnění. Krom toho, že se po pár měsících dala používat jako antikoncepce, mne naučila také vidět průvodní znaky ženského cyklu. Dala mi rozumět mým náladám a naději, že tyhle smutky za pár dní přejdou, a naopak, že mi přicházejí krásné dny a měla bych si je užít. S touto metodou šlo i celkem plánovat dva tři měsíce do budoucna dovolenou, apod.
Ale nejdůležitější pro mne bylo, že jsem se učila znát, kdy je mé tělo plodné, a kdy nikoli. Zatím vždy se 100% přesností.
S mým manželem jsme přišli do jiného stavu právě při prvním pokusu, ačkoli to byl spíš nultý pokus. V té době byly zrovna povodně, já jsem byla ve stresu, jak se dostanu do práce, jak jsou na tom mí přátelé, a protože jsem občas spala jinde a špatně, tak se na správné výsledky ranního měření bazální teploty nedalo moc spolehnout. A tak jsem přišla do jiného stavu o měsíc dřív, než jsme se chtěli začít pokoušet. Už druhý den po tomto nultém pokusu jsem věděla, že se něco přihodilo. Ale pak jsem to pustila z hlavy až do doby, než měla přijít menstruace. Ani týden zpoždění mne „nerozhodil”, sváděla jsem to na prodloužení cyklu po stresu – zažila jsem takové cykly párkrát.
Bylo mi to nad slunce jasné, čekáme rodinu.
První srážka se zdravotnickým systémem nastala hned během prvního telefonátu na gynekologii, kde jsem měla kartu již od roku 1999. „Dobrý den, chtěla bych se objednat k paní doktorce, jsem těhotná, mám pozitivních několik testů.” „Objednáváte se do poradny, nebo na potrat?” – nepotřebuje další komentář.
V prvním trimestru jsem na gynekologii chodila poslušně jednou za měsíc. První trimestr jsem snášela dobře – jen jsem byla šíleně unavená. Jelikož jsem dojížděla do práce denně celkem 1,5 hodiny, skládal se můj den z probuzení, dojíždění, práce, dojíždění a zas spánku. V práci jsem odrážela vtipné průpovídky, že nemám chodit pařit, když druhý den vstávám do práce. Jsem od puberty migrenička s parciální slepotou a v době těhotenství jsem si prožila asi 9 záchvatů, z toho ten první poprvé a naposled včetně afázie. Překvapivě, ten poslední záchvat proběhl tři týdny před porodem bez následku bolení hlavy. Naštěstí nevím, co to je zvracení v prvním trimestru.
Se svou dulou Eliškou jsme probraly všechny testy, které mne čekají v začátku těhotenství, a já si proto načetla hodně o NT screeningu, triple testech a amniocentéze. Pak jsem v ordinaci gynekoložky prohlásila, že si genetické testy nechám provést (na radu těhotné kamarádky) v Praze u Apolináře, protože se jedná o „lepší” testy, než jaké se provádí tady. Testy ve 12. týdnu vyšly výborně, pravděpodobnost genetických vad mizivá. I na UZ srdce ve 20. týdnu jsem utekla z ordinace doporučené mojí gynekoložkou do Apolináře. Děkuju na tomto místě za příjemné vyšetření i přístup panu MUDr. Miroslavu Břešťákovi.
Někdy v té době se moje těhotenství versus zdravotnictví zvrhlo do otevřeného dialogu (oni by řekli konfliktu) „tento test nechci a tento ano”. Začala jsem si vybírat a odrážet názory, o které jsem nestála. Kurzy asertivity přišly k duhu. Naštěstí se to v ordinaci mé gynekoložky obešlo bez řečí typu, že chci zabít své dítě. Odmítla jsem test na cukrovku, další genetické testy (snad v polovině těhotenství!), ultrazvuk orgánů, a když předběhnu, tak ke konci i GBS. Ultrazvuků jsem za celé těhotenství absolvovala asi 10. Ano, je to hodně. Monitor žádný. Můj první byl až u porodu. Naposledy jsem navštívila svou gynekoložku kvůli sepsání mateřské. Chtěla jsem se na příchod Aleška připravovat jinak. Byla jsem zdravá maminka a miminko bylo taky v pořádku. Ale jak na to? :)
Na doporučení Elišky jsem se rozhodla pro kurz Ivany Königsmarkové v karlínském A-centru, a dobře jsem udělala. S manželem jsme nevynechali ani jednu lekci a jsme za ta odpoledne strávená s Ivanou vděční. Asi při druhé lekci jsem vyřešila otázku, jak se připravit na příchod Aleška. Pochopila jsem, kdo je porodní asistentka a jaká osobnost se skrývá za jménem Ivana Königsmarková. Tahle paní mne bude vyšetřovat před porodem. Pohmatem! Kolika z vás vám váš lékař sáhl v těhotenství na břicho, zněl dotaz pro těhotné maminky na Ivanině kurzu. Ani jedné. Toužila jsem, aby se mne zkušené ruce dotýkaly, aby mi řekly, co cítí, aby mne naučily najít pohmatem hlavičku miminka. Vzpomínám si na svou směšnou otázku, „a jak se k vám, Ivano, chodí na poradnu?”. Odpověděla, že dveřmi. Navštěvovala jsem tedy Ivanu co týden a velice se těšila na to poprvé, až mi položí ruce tam, kde má můj syn hlavu. Když to udělala, zaplakala jsem krátce, byl to moc dojemný zážitek.
V té době se začalo v médiích víc psát o ambulantním porodu a také jsme si o něm vyprávěli na kurzu. V hlavě mi začala krystalizovat myšlenka a s manželem jsme se shodli, že to je to pravé pro nás tři a že když bude miminko lékaři prohlášeno za zdravé a já se budu cítit na odchod, odejdeme z porodnice domů ihned po porodu. Bez ohledu na dojmy ostatních lidí. Ivana nabídla, že může po příchodu z porodnice přijet k nám domů a prohlédnout miminko i mne. Tuto nabídku jsme po porodu využili. Vedle myšlenky na ambulantní porod jsme se rozhodli, že nebudeme ani platit za osoby u porodu (v našem případě, dvě osoby po 1.500,- Kč). Ne že bychom na to neměli, ale o tomto poplatku máme jasno.
Pak už nezbylo než čekat, až se Aleškovi bude chtít na svět. Někdy v únoru mne napadlo, že se narodí o víkendu, aby na to měl klid :) a nakonec to tak opravdu bylo. Aleš je nedělňátko, ale tak tak; o 26 minut.
Přešel gynekoložkou vypočtený termín 1. března, hromadily se dotazy rodiny a známých, kdy už hodlám porodit. I já byla nervózní. Třeba nikdy neporodím vs. žádné těhotenství se dosud nevstřebalo. Dokola. Dva dny před porodem jsem emotivně promluvila k Aleškovi a přemlouvala ho, aby se chtěl narodit.
Poslední týdny jsem zažívala pocity, že mne čeká zázrak, že se ze mne narodí dítě a ten pocit, že se stal zázrak, který nelze lidskou inteligentní myslí pojmout a pochopit, mne provází dodnes.


http://www.pribehyproivanu.cz/pribehy/2014/05/17/tou-cestou-tim-smerem-pry-jsem-se-jednou-mela-dat/