onaja

onaja

čtvrtek 28. listopadu 2013

Kolenem do zdi

Chci se zastat prezidenta a chci se sobě zasmát.

Moje dnešní ráno začalo varováním z hydráku, že venku je ledovka, tak bacha. Pro jistotu jsem upadla na schodech už v bytě, v bačkorách, při pokusu vystoupit nahoru.

Podruhé mi - zcela podle plánu z hydráku, že to klouže při výstupu z auta - podjela noha na parkovišti v Litoměřicích.
To už jsem věděla, že tohle bude den, kdy budu velice nešikovná.
Ale do večera bylo daleko.

Šla jsem po setmění na poštu. Tma se dělá už kolem čtvrté, tak to nebylo kdovíjak pozdě a ani tma za to nemohla.

Nicméně, při pokusu vejít do vnitra pošty se mi málem podařil husarský kousek a to kouzlo "projít skleněnými dveřmi". Já nevím, jestli právě vyleštili zaměstnanci sklo ve dveřích, nebo jestli jsem si myslela, že v 2,5 °C mají trvale otevřené dveře na ulici.
Prostě jsem vrazila pravým kolenem a hlavou do skla. Rána jako z děla. Rozsvítilo se mi v hlavě. A doufala jsem, že mne, pitomou nánu, nikdo neviděl. Lidi uvnitř pošty mne vidět nemohli, možná si mysleli, že ta rána šla od toho, jak někdo práskl dveřmi. Jo, práskl, ale hlavou a kolenem do dveří.


Takže přátelé, pane Jane Krausi (video 2:26), kolenem do zdi vrazit jde a je to tvrdý. Možná nám všem jen zamlčeli bouli na prezidentově čele a informaci, že se mu rozsvítilo. Boule na hlavě dělá člověka směšným a informace, že by se mu rozsvítilo.. nechám nedokončenou.