onaja

onaja

neděle 25. dubna 2010

Tisá

Jak jsem již psala v předchozím článku, vracím se na svoji virtuální půdu. Jdu - kdoví, možná jen na chvíli - proti proudu a zkusím se realizovat nejen na Facebooku, kde nic nezůstává, všechno je jako v krátkodobé paměti drženo a navíc jen v přítomném čase a jen pro přítomné. Tak uznávám, že na některé zážitky je to ideální, ale trvalé má zůstat tak.

Dnes jsem se vrátila ze slunného výletu, kdy se v Pedrovi a v našich očích odráželo jarní drzé slunce. Já ho ještě teď mám uložené ve tvářích.. S Tomášem Portem jsme vybrali náhodně místo oběda. Tisou. Ve zdejší restauraci vedle kostela jsme si objednali oběd a Birrely. Prostředí vzdušné, osluha milá, ticho.. Krkovička pro Tomáše, bramborové šišky se zelím a uzeným pro Elišku. Škoda, že neměli ten boršč, na který jsem si nechala zacházet chuť jen velice nerada. Okolo nás pobíhaly děti a pobíhali psi (rozděluji kvůli tomu, že nevím, jaké se píše i/y, když budou pobíhat děti a psi dohromady). Oběd jsme pohladili douškou kávy a než jsme vystoupali ke skalám, prošli jsme si místní hřbitov. Nechala jsem se unášet přestavou doby, kdy tu v pohraničí žili a umírali všichni ti Hochreichové, Wolfgangové, Hübschovi, Prochatzkovi nebo Kubitchekovi. Jak by to vypadalo, kdyby nemuseli odejít?

Ve skalách jsme si zahráli známou hru na modelku a fotografa a co nám kluzké botky dovolily, tam jsme vyšplhali, malinko si zahrávali s přitažlivostí zemskou, zatímco fotoaparát si zahrával s přitažlivostí ženskou. Ve skalním městě jsem objevila tunel ve tvaru dělohy. Vybrali jsme ho pro focení siluet.

U Pedra zaparkoval linkový autobus z Pirny a vypadalo to, že tam delší dobu zůstane. Chvíli to trvalo, než jsem se dostala k řidiči a pak jsem zaimprovizovala. Gutten tag, wir möchten fahren. Können Sie.... a ukázala jsem na Pedra. Autobusák zamračeně vyhlédl z autobusu za mou rukou. Dýze Pežot, utvrdila jsem svou žádost. A tak jsme se domluvili.

Pohraničí zahraničí, je to jedno.. Tady některé věci zůstávají pořád stejné, ať je rok 1910 nebo 2010.. Před sto lety tu slunce pálilo určitě jako dnes a skály lákaly milence stejně jako dnes nás.