onaja

onaja

pátek 15. ledna 2010

Krevní skupina


Proč jsem se na podzim loňského roku rozhodla dát poprvé krev?

V dospívajícím věku mi lékaři našli Gilbertův syndrom, který Dr. House v jednom díle jako hyperbilirubinemii zasměšnil :) Při mém studiu vyšší zdravotnické školy jsme navštívili transfúzní stanici a pokud si dobře vzpomínám, tak nás doktorka z té stanice učila Radiobiologii. Ta mi sdělila, že s bilirubinem vyšším 20 jednotek mne jako dárce nemohou vzít. A já věděla, že můj počet jednotek pod 20 byl naposled v 13 letech. Tak jsem to vzdala.

Loni Vodafone spustil kampaň Darujem a do toho mi pár kolegyň z práce řeklo, že darují či plánují dát krev. Já jsem si pořád říkala, co ten můj bilirubin? Avšak zavolala jsem na transfúzku do Ústí — zde mi lékařka po telefonu ochotně přiznala, že jestli nebudu mít alarmující výsledek jako 60 a výš a nebudu vyloženě žlutá, odběru to nevadí.

A tak jsem se loni vypravila a krev dala. Jakou mám krevní skupinu jsem se měla dozvědět až při druhém odběru.

Od přírody jsem zvědavá a nedočkavá a když mi kalendář na www.darujem.cz signalizoval, že 15.1. už můžu zase darovat, zavolala jsem na transfúzku a chtěla se objednat.

Sestřička mi řekla, že již mně mají v plánu přizvat na pevné datum a že mně moc chtějí, protože mám krevní skupinu nula negativní, což je podle jejích slov vzácná skupina.

Veděla jsem, že mám nulu, protože jsem se jednou otestovala. Ale že jsem zdědila po rodičích Rh faktor negativní — to mně nikdy nenapadlo. Vždyť ho má jen 16 % evropské populace!

Jsem člověk, který může přijmout krev jen takovou, jako má on sám — opět jen nulu negativní. Zato zachránit život s ní můžu komukoliv. Dost velký důvod ji chodit darovat pravidelně.

Spokojený rok smíření?

Tenhle rok se mi moc líbí. Zatím jsme tedy jen v půlce ledna. Vím, že letos to bude nějaké šíleně krásně jiné. Už teď mám 185 cm :)

Od prvního ledna jsem si naordinovala nejsladší medicínu na svoje tělo i duši. Obé bylo trpící a neuspokojené. Dychtivé a napnuté.
Od prvního ledna spím denně kolem osmi hodin, přičemž první dvě hodiny si dávám často ještě před půlnocí. Tělo je odpočaté, trošku dehydrované po ránu a hladové, ale tak to má zřejmě být. A já jsem klidnější, vyrovnanější. Dychtím po dávkách a přesněji si vybírám své malé blízké cíle.
A duše? Přiznala jsem. Smířila se se sebou a teď přemýšlím, jak si odpustit. Hele, to není o Tomovi, jasně, že Vás to napadlo. To by bylo příliš snadné to napsat. Kdepak, je to hlouběji, tam se dostali jen můj bývalý učitel R. a můj současný učitel Jean.

čtvrtek 7. ledna 2010

Umění dialogu

Dovoluji si rozšířit tento krátký článek dál. Nejsem jeho autorem.

Chvalme včas a veřejně, kritizujme v soukromí


Dialog spočívající v oslovení toho druhého nebo těch druhých a v naslouchání tomu, co přichází zpět, se z komunikace vytrácí. Neplatí to zdaleka jen o politice, kde je absence dialogu obzvlášť markantní. Přispívá k tomu marketing valící na nás pod jednosměrným tlakem výrobky a služby často nepotřebné nebo zbytečné. Na skutečnou komunikaci, zdá se, nemáme čas. Děláme tři věci najednou a jsme neustále pod časovým tlakem, který si většinou vytváříme sami. Komunikace bývá účelová, snažíme se dosáhnout svého cíle bez ohledu na názor a potřeby druhé strany „dialogu".

Máme-li vrátit dialogu jeho původní smysl, je třeba vyhnout se manipulaci. Hledejme řešení přínosné pro obě strany, nejen pro nás. Druhá strana dialogu má právo klást obtížné otázky a my se na ně musíme připravit. Zakrývání problémů je průhledné, mluvme o nich otevřeně. I pozitivní změny mohou být bolestné a budou něco stát, je třeba o ceně hovořit. Naše priority nemusejí být shodné s prioritami našich posluchačů, je třeba hledat konsenzus. Chceme-li vést dialog, musíme se naučit poslouchat. K tomu nepatří dívání se na hodinky ani dokončování vět za toho druhého. K dialogu patří trpělivost, musíme dát druhé straně možnost mluvit a počkat si na to, až bude opět řada na nás. Přerušování, „předvídání" toho, co ti druzí řeknou, je nejen nezdvořilé, ale zabraňuje nám je vůbec slyšet. Připravovat si odpověď v průběhu času, kdy hovoří druzí, možná šetří čas, ale vede k tomu, že můžeme odpovídat i na něco úplně jiného. Pokud vůbec nevíme, co náš protějšek řekl, je to urážlivé a možná i příznak diagnózy.

Součástí dialogu bývá i kritika. Měla by být konstruktivní, ne zahánět druhého do defenzivy, kterou Češi tak milují. Vyjadřujme se přímo, ale citlivě. Buďme transparentní. Řešme jen jednu věc najednou, jinak se zapleteme do kolotoče neprůhledných souvislostí. Chvalme včas a veřejně, kritizujme v soukromí. Sarkasmy bývají vtipné, ale druhých se mohou dotknout, a konstruktivní kritika se mine cílem.

Dialog jako všechno důležité chce trénink a zpětnou vazbu. Zkuste si občas ověřit, jak vás lidé vnímají jako posluchače. Budete možná překvapeni.

Týdeník EURO 43/2009

Ivan Pilný

odkaz na originál

pátek 1. ledna 2010

PF 2010

V novém roce pár dobrých příležitostí se něco naučit, zdraví plný košík ovoce a lásku na špičku jazyka.