onaja

onaja

čtvrtek 30. prosince 2010

Kde jsi?

Ahoj, mí občasní čtenáři.

Už dlouho jsem nesedla z blogu a nenapsala nic. Myšlenky na "napsat něco" se lety dostavují také méně častěji, bolavý pocit, že nepíšu už snad zeslábnul do nicoty.

Kde teď jsem a co dělám? Co si myslím a kde stojím se svou hlavou?

Přečtěte si celý tento článek: http://zpravy.idnes.cz/narozny-mam-rad-lidi-ktere-odsuzuji-jako-politicky-nekorektni-darebaky-1nm-/domaci.asp?c=A101230_114221_domaci_jan

A krom toho, baví mně život, i když se někdy trápím — ale to snad jedině s mým autem a pak s lidmi, které mám ráda.

Ještěže to tu všechno je. Měla jsem ráda rok 2010.

pátek 10. prosince 2010

2010 NEJ

Hitparáda letošního roku







Nejlepší komedie: Ženy v pokušení

Nejlepší drama české: Habermannův mlýn

Nejlepší drama mimoevropské: Closer

Nejlepší chvíle napětí: ve hře 32 hodin mezi psem a vlkem

Nejhorší film za všechny: Clash of the Titans (2010)

Nejlepší písnička: Suninga – C. Claas

Nejlepší album: Hodina a Akt od Bůhví

Nejlepší kapela: Nightwork s projektem La Putyka

Objev roku za kulturu: Richard Nedvěd kouzelník

Nejhorší zážitek: buď jsem všechny zapomněla nebo to byl dobrý rok

Nejlepší zážitek: každá hádka vyčistí oblohu

Nejsilnější husí kůže: Katka – dokument v Činoheráku

Nejlepší knížka: Harry Potter 1-5. Mp3 do auta

Největší ztráta pro kulturu českou: Ladislav Smoljak

Nejtěžší ztráta pro mne: nepřišla jsem o nikoho a nic, co by mně mrzelo

Největší návrat: Mladí a Neškodní

Nejtrefnější přezdívka: Pampeliška

Největší zranění, které jsem ošetřila: rozseknutá noha o kámen (stejné jako loni, ale letos to byla moje noha)

Nejhezčí výlet: do Zubrnic s Tomášem

Nejprapodivnější výlet: rok končí a nic prapodivného si nevybavuji

Nejkrásnější obraz: plakát Dr. House a Marilyn Monroe, které se mi nedaří pověsit na zeď

Největší pokrok: vaření s papinovým hrncem

Nejlepší pití: Birrel polotmavý

Největší nepochopení: ten mladej zvukař Míra

Nejlepší divadelní hra: Divadlo Demago, Pávi v molitanu

Nejprostší pravda: Voják se stará, voják má





.... pěkná nuda :)

úterý 28. září 2010

Kdo jsem si přála být

Pro všechny mladé holky, které na něco čekají. Které na někoho čekají. Které čekají.

Byla jsem mladá, pořád jsem se tvářila, že celý den na mně někdo hledí a pozoruje mně. I když vypadám hezky, sexy nebo když se chovám nezákonně, mile, jakkoli.

Ale hlavně jsem si říkala, že mně jednou někdo najde a objeví mně.

Že se na mně podívá a řekne, ty to jsi, tebe potřebuju, tebe zachráním, tebe chci, mám pro tebe tohle.

A tak jsem čekala a mezitím..

Tohle jsi, ty chceš tohle, tohle tě potřebuje, tohle si vybojuješ sama, vytáhni z bryndy sebe, zapři se, tohle si vezmi, máš na to.

A tak jsem se objevila, nebylo to včera.. Našla jsem, co potřebuju. Sebe, kterou chci pro sebe a pak pro druhé.

Nikdy ze mně nebude modelka, protože jsem nechtěla být modelkou. Kdybych chtěla, byla bych. A tak jsem čekala, jestli to má být tak nebo ne. Jestli si někdo všimne, že jsem krásná a dá mi práci. Bez práce. Cha.
Takže nevšiml. Díky bohu.

Zpěvačka? Ze "Zpívám hezky" jsem vycítila to správné "Zpívám ráda".


Co bude dál?

Těším se na to!

Proč bych se těšila?

Děje se to teď. A teď. No TEĎ!



(PS: přiznám 0,4l Cabernet Sauvignon)

úterý 14. září 2010

Hvězda

To bylo na jaře, počasí bylo o něco teplejší než je teď. A teď sklízíme plody dílka, které jsme na jaře zasadili.


Zde

Více fotek možná přidám, ale zatím se mi nechce.

Fotila Blanka Oříšková Nováková.

sobota 31. července 2010

Dar

aneb přece jen se mi podařilo se připojit na internet ze zahrady pomocí mobilu.. už se nikde neschovám offline

Jen pár hodin bez rychlého připojení na internet, vzpomínka na starou lásku, která se mi dnes oženila, vnitřní neukojené napětí a změna prostředí, i když stále v samotě s kocourem, mně přivádí zpět k mému nitru, k tomu, co už pěkně dlouho nedělám. K mluvení se sebou.
Měla jsem pět krásných měsíců v minulosti a na ně teď vzpomínám. Jenže taky si říkám, proč to děláš? Vím, že jsem tehdy něco ztratila, vlastně někoho a to je prostě pryč jako když od pěti odečtete pět. Nula.
Přál mi, abych jednou byla opravdu šťastná a jelikož vím, že mi rozumí jako jen pár lidí na světě, mrzí mně to jeho přání.
Co to je být opravdu šťastná?
Na trvalé štěstí nevěřím a myslím si, že kdo v něj věří, tak je blázen. Nikoho takového neznám. Opravdu šťastný. Zase myslím na děti a pochybuju o sobě. Sakra, měla jsem být mámou dřív, než jsem si mohla stihnout uvědomit všechna ta rizika, nebezpečí, finanční tísně. Jsem stará?
Kolik mi je let? Jak mi může být dvacet sedm, když se procházím ve vzpomínkách tři roky starých? Duši starou mít nikdy nebudu, jsem věčné dítě, ale co to tělo. Netrápím ho, nechávám ho nosit moje já do práce, nechávám ho řídit jeho auto, umývám ho, mažu, plním ho modřinami, nechávám ho prožívat denně orgasmy.
Tak o čem to tu celé je?
Opravdu šťastná jsem, když se zamiluju do idey. Do myšlenky. Čtenáři, pokročila jsem, že se netrápím vyhasnutím takového zamilování. Někdy si to vyhasnutí už i přeji. Vím, že to přejde. A já budu objevovat nové myšlenky, které budu moc milovat, pít je velkými doušky, ohřívat se u nich a nosit jim dary.
O tom to je, stále objevovat, učit se, poznávat. Za poznáním stačí i jen vyjít před dům nebo otočit ve správný okamžik hlavu.
Protože život je sice otázkou priorit, ale také náhod. A život je dar.

středa 28. července 2010

Lékárna

Jsou dva druhy lékáren. Lékárny kosmetické a lékové lékárny.

Jdu si do lékárny pro antibiotika. 
"Dobrý den," pozdravím a podám recept.
Lékárnice zmizí na chvíli do skladu a nese malou krabičku. Popisuje ji a povídá mi o dávkování.
"Říkala Vám doktorka, co máte k tomu brát?"
"Ano," skoro jí skočím do řeči. "Mám se k tomu najíst."
Lékárnice se ušklíbne. "No to ne," opáčí. "Ty antibiotika ničí střevní flóru, musíte užívat Lactobacilus."
Nadechuju se k odpovědi, že rozumím, ale lékárnice jedním dechem pokračuje: "Na to tu máme tyhle.. kapsle," položí na pult mně neznámou krabičku, jejíž jméno začíná na Lact.
Dívám se na to a myslím na acidofilní mléko, které jsem nestihla vyslovit prvně.
"Kolik to koštuje," zeptám se. Píp. Sto dvacet šest korun ukáže pokladna.
"To nechci," kroutím hlavou. "Já jsem si říkala, že bude stačit acidofilní mléko."
Lékárnice zkysne jako po acidofilním mléku a říká: "Ale tam je toho nula celá nula nula," říká naštvaně, ale je vidět, že tomu, co říká moc nevěří.
"A máte novikov nebo jinou dezinfekci ran?" pokračuju v nákupu.

Tak dezinfekci ran nemají, ale drahé zbytečné pilule z reklam to ano. Odcházím s krabičkou antibiotik za třicet korun doplatku.

čtvrtek 17. června 2010

Dovolená v Řecku

Putuji údolím velkých hor k Obřímu dolu. Fouká mi do prsou silný chladný vítr, slunce nestačí ani pořádně pálit, jak mně vítr ochlazuje. Mám žízeň. Blízko teče čirá Úpa a já se na ní žíznivě dívám koutkem oka. To je krásná dovolená, krásná krajina, dovolená v Čechách, říkám svému příteli. Kamil je teď někde na pláži v Řecku...


Kamil je teď někde na pláži v Řecku. Leží a říká si: 

"To je vedro. Mám žízeň. Ani chlastat se v tom nedá. V deset dopoledne koktejl a máš ji do večera. Je vedro. Jako včera. To je nuda. Večer karaoke, němci se zas předvedou, ja. Nuda. Modrý moře, modrý nebe. Mám žízeň. Mávnu na Veroniku, aby mi přinesla pití z baru. Bude chtít za to namazat záda. Nechci se ani hnout. Je vedro. Pálí mně bradavky. Včera jsem usnul na pláži po třech Cuba Libre. Veronika se nudí. Líně posouvá brýle výš na nos a chodidlem stírá písek z levé nohy. Dusím se. V noci nefunguje klimoška. Aby si nemyslela, že jsem impotent. To je vedro, hrozný horko. Není se na co koukat. Němkám nad osmdesát kilo by měli vystavit pas na svlíkání do plavek. Topless Inge může bejt i horor.
Veronika na mně mluví. Chce, abych ji přines koktejl. Se zmažeš, říkám jí. Bude sranda, myslím si. To je vedro. Možná si půjdu zaplavat. Překročím děti a hrady z písku. Potopím si hlavu, abych neslyšel, jak pištěj a hádaj se o kyblík.
Veronika volá, že má žízeň. Kruci, Veru, já taky. Šíleně se nudim. Přinesu ji koktejl a rychle mizim. Dělám, že neslyším, jak volá, že chce natřít záda. Jdu si dát vodku. Zůstanu u baru. Přežiju to tu. Vedro má být celý měsíc. Za pět dní letíme domů. Jaký bylo Řecko, Kamile, budou se ptát. Skvělý, moře modrý, moře žrádla, moře chlastu. Moře holek nahoře bez. Příští rok jedu zas."

(napadlo mne cestou do Obřího dolu, říkala jsem to Tomášovi nahlas a moc jsme se nasmáli; slíbila jsem mu, že to napíšu)

pondělí 7. června 2010

Roztomilý e-mail :)

Ahoj Eliško, Kartičku pojišťovny jsem nakonec našel... Byla tam, kde měla být. Akorát jsem netušil, že moje peněženka má tolik kapsiček...

úterý 25. května 2010

Oči


Přibývá lidí, kterým se nerada dívám do očí. Je jich tak do pěti počtu.

Dívám se lidem do očí při rozhovoru. Někdy přirozeně a někdy úmyslně a hluboko. Ale na to teď nemyslím a stejně Vám o tom nechci nic víc říct.

Tak se ptám.. Je to ve mně? Dívám se já nerada? Důvěřuji lidem méně než kdysi? Nebo mi -nutno říct, že noví- lidé nedůvěřují. Nebudím důvěru? Když si myslím, že to ve mně není, pak se otáčím zas k nim a pozoruju je — mimo očí..

Co to mají v očích, že se mi to nelíbí, vyhýbám se pohledu a snažím se rozhovorem ty jejich oči otevřít pro sebe? Čekám trpělivě na ty okamžiky záblesků uvolnění a důvěry, kterou vím, že chci a potřebuju.

Některé jsem již otevřela a je mi v nich dobře. S jinými jsem v "očních námluvách" a do dalších se dívat nechci. Je to příjemné jako jíst zemlbábu, rýžový nákyp nebo stát ve frontě na poště.

neděle 25. dubna 2010

Tisá

Jak jsem již psala v předchozím článku, vracím se na svoji virtuální půdu. Jdu - kdoví, možná jen na chvíli - proti proudu a zkusím se realizovat nejen na Facebooku, kde nic nezůstává, všechno je jako v krátkodobé paměti drženo a navíc jen v přítomném čase a jen pro přítomné. Tak uznávám, že na některé zážitky je to ideální, ale trvalé má zůstat tak.

Dnes jsem se vrátila ze slunného výletu, kdy se v Pedrovi a v našich očích odráželo jarní drzé slunce. Já ho ještě teď mám uložené ve tvářích.. S Tomášem Portem jsme vybrali náhodně místo oběda. Tisou. Ve zdejší restauraci vedle kostela jsme si objednali oběd a Birrely. Prostředí vzdušné, osluha milá, ticho.. Krkovička pro Tomáše, bramborové šišky se zelím a uzeným pro Elišku. Škoda, že neměli ten boršč, na který jsem si nechala zacházet chuť jen velice nerada. Okolo nás pobíhaly děti a pobíhali psi (rozděluji kvůli tomu, že nevím, jaké se píše i/y, když budou pobíhat děti a psi dohromady). Oběd jsme pohladili douškou kávy a než jsme vystoupali ke skalám, prošli jsme si místní hřbitov. Nechala jsem se unášet přestavou doby, kdy tu v pohraničí žili a umírali všichni ti Hochreichové, Wolfgangové, Hübschovi, Prochatzkovi nebo Kubitchekovi. Jak by to vypadalo, kdyby nemuseli odejít?

Ve skalách jsme si zahráli známou hru na modelku a fotografa a co nám kluzké botky dovolily, tam jsme vyšplhali, malinko si zahrávali s přitažlivostí zemskou, zatímco fotoaparát si zahrával s přitažlivostí ženskou. Ve skalním městě jsem objevila tunel ve tvaru dělohy. Vybrali jsme ho pro focení siluet.

U Pedra zaparkoval linkový autobus z Pirny a vypadalo to, že tam delší dobu zůstane. Chvíli to trvalo, než jsem se dostala k řidiči a pak jsem zaimprovizovala. Gutten tag, wir möchten fahren. Können Sie.... a ukázala jsem na Pedra. Autobusák zamračeně vyhlédl z autobusu za mou rukou. Dýze Pežot, utvrdila jsem svou žádost. A tak jsme se domluvili.

Pohraničí zahraničí, je to jedno.. Tady některé věci zůstávají pořád stejné, ať je rok 1910 nebo 2010.. Před sto lety tu slunce pálilo určitě jako dnes a skály lákaly milence stejně jako dnes nás.





středa 10. března 2010

Ella March 10

Jak jsem říkala, tenhle rok se mi moc zamlouvá.


Zima je poctivě ostře mrazivá, sníh poslušně všude rozesypán, led klouže, jak se od něj očekává a jaro uvítáme za chvíli s čepicí naraženou hodně do čela. Toto není už předehra, ale první dějství, ohnivé.. ale přesto ta zima.

V tomhle roce se mi moc líbí.





středa 10. února 2010

Černé tečky ve tváři :o)

"Bojujete s černými tečkami? Sáhněte po peelingu PureActive! Obsahuje účinné antibakteriální složky a mikročástice, čímž černé tečky účinně likviduje."

Věřte tomu nebo ne, i já se zabývám tím, co s tou nanicovatou pletí, která — když se nějakou chvíli neudržuje — je plná teček. Umyješ, vymačkneš, je to zpět a hned na druhý den ráno. NIC ti tu špínu nevymeje z dolíčků, nic na světě, kašlete na reklamy. Nefunguje to.

Už podruhé v životě jsem si ověřila, co jediné na to zabírá.

Čistý vzduch. Jsem ve Vrchlabí. Tvář čistá.

A až budu zase ve městě, mezi Vámi a popílkem, budeme zase drhnout a mačkat a podléhat vodičkám, krémům a emulzím.. a hlavně reklamě.

pátek 15. ledna 2010

Krevní skupina


Proč jsem se na podzim loňského roku rozhodla dát poprvé krev?

V dospívajícím věku mi lékaři našli Gilbertův syndrom, který Dr. House v jednom díle jako hyperbilirubinemii zasměšnil :) Při mém studiu vyšší zdravotnické školy jsme navštívili transfúzní stanici a pokud si dobře vzpomínám, tak nás doktorka z té stanice učila Radiobiologii. Ta mi sdělila, že s bilirubinem vyšším 20 jednotek mne jako dárce nemohou vzít. A já věděla, že můj počet jednotek pod 20 byl naposled v 13 letech. Tak jsem to vzdala.

Loni Vodafone spustil kampaň Darujem a do toho mi pár kolegyň z práce řeklo, že darují či plánují dát krev. Já jsem si pořád říkala, co ten můj bilirubin? Avšak zavolala jsem na transfúzku do Ústí — zde mi lékařka po telefonu ochotně přiznala, že jestli nebudu mít alarmující výsledek jako 60 a výš a nebudu vyloženě žlutá, odběru to nevadí.

A tak jsem se loni vypravila a krev dala. Jakou mám krevní skupinu jsem se měla dozvědět až při druhém odběru.

Od přírody jsem zvědavá a nedočkavá a když mi kalendář na www.darujem.cz signalizoval, že 15.1. už můžu zase darovat, zavolala jsem na transfúzku a chtěla se objednat.

Sestřička mi řekla, že již mně mají v plánu přizvat na pevné datum a že mně moc chtějí, protože mám krevní skupinu nula negativní, což je podle jejích slov vzácná skupina.

Veděla jsem, že mám nulu, protože jsem se jednou otestovala. Ale že jsem zdědila po rodičích Rh faktor negativní — to mně nikdy nenapadlo. Vždyť ho má jen 16 % evropské populace!

Jsem člověk, který může přijmout krev jen takovou, jako má on sám — opět jen nulu negativní. Zato zachránit život s ní můžu komukoliv. Dost velký důvod ji chodit darovat pravidelně.

Spokojený rok smíření?

Tenhle rok se mi moc líbí. Zatím jsme tedy jen v půlce ledna. Vím, že letos to bude nějaké šíleně krásně jiné. Už teď mám 185 cm :)

Od prvního ledna jsem si naordinovala nejsladší medicínu na svoje tělo i duši. Obé bylo trpící a neuspokojené. Dychtivé a napnuté.
Od prvního ledna spím denně kolem osmi hodin, přičemž první dvě hodiny si dávám často ještě před půlnocí. Tělo je odpočaté, trošku dehydrované po ránu a hladové, ale tak to má zřejmě být. A já jsem klidnější, vyrovnanější. Dychtím po dávkách a přesněji si vybírám své malé blízké cíle.
A duše? Přiznala jsem. Smířila se se sebou a teď přemýšlím, jak si odpustit. Hele, to není o Tomovi, jasně, že Vás to napadlo. To by bylo příliš snadné to napsat. Kdepak, je to hlouběji, tam se dostali jen můj bývalý učitel R. a můj současný učitel Jean.

čtvrtek 7. ledna 2010

Umění dialogu

Dovoluji si rozšířit tento krátký článek dál. Nejsem jeho autorem.

Chvalme včas a veřejně, kritizujme v soukromí


Dialog spočívající v oslovení toho druhého nebo těch druhých a v naslouchání tomu, co přichází zpět, se z komunikace vytrácí. Neplatí to zdaleka jen o politice, kde je absence dialogu obzvlášť markantní. Přispívá k tomu marketing valící na nás pod jednosměrným tlakem výrobky a služby často nepotřebné nebo zbytečné. Na skutečnou komunikaci, zdá se, nemáme čas. Děláme tři věci najednou a jsme neustále pod časovým tlakem, který si většinou vytváříme sami. Komunikace bývá účelová, snažíme se dosáhnout svého cíle bez ohledu na názor a potřeby druhé strany „dialogu".

Máme-li vrátit dialogu jeho původní smysl, je třeba vyhnout se manipulaci. Hledejme řešení přínosné pro obě strany, nejen pro nás. Druhá strana dialogu má právo klást obtížné otázky a my se na ně musíme připravit. Zakrývání problémů je průhledné, mluvme o nich otevřeně. I pozitivní změny mohou být bolestné a budou něco stát, je třeba o ceně hovořit. Naše priority nemusejí být shodné s prioritami našich posluchačů, je třeba hledat konsenzus. Chceme-li vést dialog, musíme se naučit poslouchat. K tomu nepatří dívání se na hodinky ani dokončování vět za toho druhého. K dialogu patří trpělivost, musíme dát druhé straně možnost mluvit a počkat si na to, až bude opět řada na nás. Přerušování, „předvídání" toho, co ti druzí řeknou, je nejen nezdvořilé, ale zabraňuje nám je vůbec slyšet. Připravovat si odpověď v průběhu času, kdy hovoří druzí, možná šetří čas, ale vede k tomu, že můžeme odpovídat i na něco úplně jiného. Pokud vůbec nevíme, co náš protějšek řekl, je to urážlivé a možná i příznak diagnózy.

Součástí dialogu bývá i kritika. Měla by být konstruktivní, ne zahánět druhého do defenzivy, kterou Češi tak milují. Vyjadřujme se přímo, ale citlivě. Buďme transparentní. Řešme jen jednu věc najednou, jinak se zapleteme do kolotoče neprůhledných souvislostí. Chvalme včas a veřejně, kritizujme v soukromí. Sarkasmy bývají vtipné, ale druhých se mohou dotknout, a konstruktivní kritika se mine cílem.

Dialog jako všechno důležité chce trénink a zpětnou vazbu. Zkuste si občas ověřit, jak vás lidé vnímají jako posluchače. Budete možná překvapeni.

Týdeník EURO 43/2009

Ivan Pilný

odkaz na originál

pátek 1. ledna 2010

PF 2010

V novém roce pár dobrých příležitostí se něco naučit, zdraví plný košík ovoce a lásku na špičku jazyka.