onaja

onaja

neděle 26. srpna 2007

Dovolená

Bohužel je neděle 26.8. a tímto dnem má dovolená končí. Chtěla bych si zavzpomínat na některé okamžiky. Fotky z oslavy narozenin přinesu později.


První týden dovolené jsem měla na hodiny přesně rozvrhnutý. V Ústí jsem si potřebovala vyřídit několik záležitostí. Objednala jsem dort na oslavu, navštívila své příbuzné, koupila si lednici a pomáhala tátovi a Radkovi vymalovat celý můj byteček.
Ke konci týdne jsme se přichystali na putování do Horního Maršova, kde bydlí překladatel pan Purič a kde nám také pronajal svůj byt.

Jelikož ani já ani Radek nemáme řidičské průkazy, vydali jsme se vlakem a autobusem do hor. Vlakem z Ústí do Poděbrad a z Poděbrad autobusem až do Horního Maršova. Poděbrady mě moc překvapily, i když jsme si prohlédli pouze přilehlý park u nádraží.


V neděli 19.8. jsme dorazili do Maršova a ubytovali se. 
Druhý den jsme šli krátkou startovní procházkou z Maršova přes Pražačku aModrokamennou boudu až do Janských Lázní, kde jsme chytli autobus zpět do Maršova. V Modrokamenné boudě jsem poprvé za budoucí týden zbodla borůvkový pohár. Obsluha zde byla velice příjemná. Milé mi bylo postupně scházet do Jánek, které si pamatuji jen zasněžené, a tento letní pohled byl pro mě naprosto nový. Nevím, jestli mě pochopíte, ale pohled zespodu do sjezdovky beze sněhu.. nevím, asi jako z mých snů. Přišli jsme až ke spodní stanici lanovky, informovali se o ceně jízdného a poslali pohledy do celé republiky. Projížďku lanovkou na Černou horu a pochod dále jsme si nechali na následující den.




Ve středu nás autobus z Maršova odvezl k hotelu Zátiší u lanovky. Se vzrušením jsem stoupala po schodech ve stanici k nástupní hale a snažila se skrýt ty mé dětsky rozzářené oči. Kdo se o zimní horskou turistiku zajímáte, určitě Vám neušlo, že se lanovka na Č. horu nedávno rekonstrovala. V nástupní hale to vypadalo čistě, elektronicky, prostě velice jednoduše. Žádné páky a táhla, ani hluk, semaforky, svítítka a taky zmizela ta jáma, do které kabinka vždycky zajela a my děti pištěly strachem, že se nabouráme.



Nahoře jsem volala tatíkovi, že jsem NAHOŘE :) Napadlo mě Radkovi ukázat krásnou Sokolskou boudu a případně se tam najíst. Jakýto však byl omyl.. Sokolka se rozpadá. Výše je obrázek jen z dálky. Zblízka jsem neměla odvahu fotit tu umírající stavbu..
Velice dobrou svíčkovou jsem zbaštila v hotelu Černá bouda. Odtud jsme se vydali svahem na prohlídku Černohorského rašeliniště. Tam se mi moc líbilo :) Na malou chvilku a na borůvky jsme se zastavili v Kolínské boudě. Odtud přes malý kopeček — kolem samá staveníčka — se nám otevřel krásný pohled na Sněžku. Vítr odehnal mraky a celé panorama se rozprostřelo k natěšenému oku fotografa. Minuli jsme lanovku Hnědý vrch, jehož VELICE strmá sjezdovka nejspíše dala tomu vrchu své "strachuplné" jméno :)




Doputovali jsme do Pece pod Sněžkou a navštívili jsme pár obchůdků a čekali na autobus do Maršova. O tom, jak nedokonale jezdí autobusy v této lokalitě bychom s Radkem mohli napsat celý odstavec. Jednu fotečku si neodpustím. Nazvala jsem ji Poslední foto před smrtelnou nehodou, kterak autobus s kapacitou padesát lidí pojal o třicet víc a nevybral zatáčku.



Poslední nejdelší túru naplánoval Radek a moc se na ní těšil. Ze Špindlu mě chtěl provést po hřebenech kam jen to půjde. Ve Špindlu jsem nikdy předtím nebyla, proto bylo pro mě překvapení, že na Špindlerovu chatu, kam jsme dojeli autobusem, nevede běžný dopravní provoz.
Kameny, šutry, kleč, náročnej kopec jsme vystoupali, srdce mi bušilo, dech se nedostával a pak na vrcholku se nám otevřel pohled do Polska. Nejen pro odpočinek jsem usedla a rozhlížela se do kraje.
Dorazili jsme k Poledním kamenům. Prý připomínají střelce nebo sedící labuť, já viděla hlemýždě. Asi proto, že jsem se jako jeden cítila :) Zaujali mě Velký a Malý Stav, ani se mi moc netočila hlava.. Chtěli jsme dojít na Sněžku, ale mě síly ubívaly a tak jsme došli do Luční boudy na oběd — pak jsem litovala, když mě v sestupu tlačil v žaludku. Sedm kilometrů do Pece — z toho šest z kopce, to mě dorazilo. V Peci nás osvěžilo lahvové pivo Hoegaarden.


V pátek jsme odpočívali. Celý ten týden jsme na jídlo chodili do maršovské restaurace Slunce, kterou můžeme oba doporučit. Restauraci provozuje bodrá paní. Velice chutnou česnečku jsem tam jedla skoro denně. A ty borůvky, všude samé borůvky.

V sobotu jsme vyrazili zpět do Ústí, které nás uvítalo tropickým počasím. Polaskala jsem doma své kytičky, popovídala si s nimi.

neděle 19. srpna 2007

19. srpen


... nejen já slavím

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

19. srpen je 231. den roku podle gregoriánského kalendáře (232. v přestupném roce). Do konce roku zbývá 134 dní.
Události
Narození
Úmrtí

Svátky

Pravoslavné církevní kalendárium (podle starého juliánského kalendáře):
  • Proměnění Páně; veliký svátek (z dvanáctera)

čtvrtek 2. srpna 2007

Obrázky

Můj čas uhání rychlým tempem, ale k dovolené se šine pomalu. Svůj volný čas podřizuji příjemným věcem - nespojeným s počítačem, takže méně píšu. Trochu mě to mrzí, protože to mám ráda. Dneska sem umísťuji pár foteček, co mám v mobilku :)


Už skoro měsíc cestuju ve všední dny z Ústí za prací do Prahy. Všední to není. Podívejte na tu krásnou duhu, kterou jsem fotila z vlaku. Je mi tuze líto, že jsem měla jen mobil a nevlezla se mi celá duha do záběru :(



Tudy cestou k mému domovu... možno viděti v dáli Milešovku.


Práce. Včera jsem měla v práci šok, ale tahle kytička ho napravila. Nebyla od toho, kdo mi ukřivdil, ale od klientky, které jsem vyhověla. Ne, spíš je pravda, že něco umím a znám a taky vím, jak to prodat. Show must go on ;)