onaja

onaja

úterý 24. dubna 2007

Je to vůbec legální?

David mi přinesl ostrý pohled do života.
Můj přítel mi slíbil k narozeninám brýle, které jsem už potřebovala jako sůl.

V mých třinácti letech jsem dostala své první brýle, protože mi nějaký trapný virus pokousal svaly, co napínají čočku. Tedy jsem dostala na pravé oko 0,25 dioptrie, druhé sklo čiré.

Před dvěma lety jsem si nechala vyměnit podruhé skla, ale už nevím, zda to bylo kvůli mé první práci nebo kvůli nástupu do Skřivánka. A už ani nevím, kdo to platil, asi rodiče. Došlo mi, že brýle začínám opravdu potřebovat.

Teď když se nad tím zamýšlím, s druhými skly (0,25 a 0,75 dioptrie) jsem snad ani neviděla tak krásně jako teď. Možná byla ta skla moc slabá.

Poslední dva roky mi oči opravdu zlenivěly a zkazily se v práci. Už jsem neviděla pořádně na nic, na hodiny, na lidi, na čísla tramvají a nejhorší bylo nové prostředí — třeba hotel — ve kterém jsem měla panický strach dezorientace. Dokonce jsem se musela v Liberci v Babylóně v hotelovém pokoji opít z minibaru, protože jsem neměla průvodce a měla jsem hrůzu ze samoty.

Můj přítel se už nemohl dívat, jak si kazím oči za brýlemi se skly, které už byly slabé a ani nepomáhalo mžourání.
Jednou konečně, navštívili jsme malou optiku Na Příkopech a vybrali úplně funglik nové brýličky a do nich nová sklíčka. Moje první přání vybrat si obroučky tmavé a přísné jsme nakonec zavrhli — neslušely mi — a vybrali čistě vrtaná skla.
Zrovna byl v optice pan doktor a tak jsme začali měřit — kdo máte brýle, víte, jak nepůvabný je ten stroječek, na který Vám optik věší silnější a silnější skla.

Když už jsem přečetla i malinká písmenka z tabule, vyvedl mě z obchodu (!) mezi normální lidi a ptal se, jak vidím, co vidím a já si připadala blbě a blbě, ale viděla jsem VŠECHNO!!!

Pak mě zavedl (hurá) zpět do obchodu a ptám se ho, kolik? Jeden a půl a jeden a půl. Hrůza.

Když stojím pod sochou svatého Václava na Václaváku a dívám se dolů z náměstí a vidím až na konec napadne mě: Je vůbec legální vidět tak daleko???


1
 | WWW | 24.04.2007, 22:00:34
jj, to je velmi dobrý pocit, když najednou takhle vidíš... ale pozor, pak často vidíš i věci, které vlastně vidět nechceš :))
2jen klid
jayzee | 25.04.2007, 04:33:35
tenhle pocit s nepatřičně ostrým viděním jsem zažil před pár lety taky. Ale jen klid, ono se to za pár let zase opotřebuje. Jenže těmhle postřehům ostré vidění rozhodně neuškodí.

pondělí 16. dubna 2007

Jak se daří a jak se vaří

Tedy od konce dnes.

Nevaří se :))) Pardon, kuchtičky, ženušky.. bydlím sama a už skoro tři měsíce si v kuchyni připravuju jen čaj a i ten jen občas. Občas zajdu ke spolubydlícím do kuchyně na cigaretku, ale nebojte, ono mi to nechutná a pak i můj táta vždycky říkal, že u ničeho nezůstanu dlouho.

V Albertu na Václaváku při nákupu večeře — která se pochopitelně nevaří — mě vždycky jímá vztek, že nakupuju jen do svého žaludku. Tohle myslím, kuchtičky, ženušky pochopí. Ani mě to nebaví jíst, jako by to bylo všechno z gumy.

Po čtrnácti dnech jídel z krabičky, baget a podobných náhražek jsem v půl jedenácté nahlédla do kanceláře jazykové školy a zeptala se, zda půjdou na oběd a dají si se mnou stolovací kulturu. Přesněji řečeno, dámy, dnes jdu stolovací kulturou, kdo se přidá?
Český talíř voňavého a teplého knedlo-zelo-vepřa.. víte..

Bohužel někdy mám pocit, že mít za kolegy ženy je pech, protože jich půlka drží dietu, půlka zbytku jsou vegetariánky a poslední zbytek občas zajde na „stolovací kulturu" vyměněnou za domácí zbytky po nedělním obědě, co miláček nesnědl... Třísk, prásk...

Ráda objevuju v Praze dobré restaurace, stejně jako restaurace s příjemnou obsluhou, nicméně přípravě dvou a více porcí domácího pokrmu se to nevyrovná. V tom jídlu je zapečené srdce.

A jak se daří?

Smolně začal pracovní týden. Můj hrtan se pokouší zdolat bacil, kvůli kterému jsem zmutovala do sexy křápnutého hlasu a začínám kýchat a smrkat. O víkendu mám jet s kolegy na vejlet s programem, to je ten pech.

Nemohu se nestresovat, pravidelně jíst a bejt v klidu, když beru penicilín. Nejde to, nemám na to čas.
Bojím se, že bych ten čas měla, jako dnes, co odpočívám v provizoriu po práci.
Bojím se, že bych ten čas měla a začala přemýšlet nad smutnými věcmi.

Tak a to je správnej čas zavřít notebook a čapnout zapůjčenou knížku Stařec a moře.