onaja

onaja

čtvrtek 15. února 2007

Jak se mě drží smůla

O tom, jak to chodí, když se staráte sám o sebe.

Unavená vyčerpáním a lihem, nevyspalá jsem přijela z Bratislavy do Prahy, kde mě místo tiché přívětivé postele čekal přítel se čtyříctkou horečkou a zápalem plic.
Když jsem byla vzhůru, ošetřovala jsem ho. Když jsem chtěla spát, kašlal, spala jsem na gauči, ale i odtud mě budil.

Když mu odešla teplota, odešla jsem do svého bytu ve Vršovicích, vylétl z bytu navzdory přetrvávající chorobě.
Včera mě začalo pálit v krku, dnes jsem malátná a lhostejná a v krku mám kyselinu z baterky.

Po poradě mi šéfka řekne, že moje tričko a džíny jsou fajn, ale do práce se nehodí. Ani mě nenapadlo se obhájit tím, že jsem měla celý den v práci „nahoře" svetřík. Pěkný kalhoty, Eliško, ale leze ti z nich břicho. Tohle jsou nejvyšší džíny co mám. Ale nešť pravda, džíny se nemaj nosit práce.

Cestou do Vršovic si koupím Strepsils a Panadol a že se budu léčit do další odpolední. Doma jsem neměla nic k jídlu a když jsem si odpočinula, vyrazila jsem si večerky koupit jídlo.
Při cestě z nákupu na schodech jsem si šlápla na zvonovou nohavici těch mých nejvyšších ale stejně nevhodných džín a poroučela jsem se k zemi. První jsem diagnostikovala zlomený nehet a hledala ho :) a pak mi došlo, že mě bolí a pálí noha a zápěstí.
Dvě minuty uplynuly, než jsem došla k bytu. Pípla SMS. Přítel píše, že je dnes mimo — jako vysvětlení, že mi dnes nebral hovory. Píšu mu, že jsem ošklivě upadla na schodech. NIC.

Otejká mi bérec pod kolenem a bodá mě to. Stydne mi nožka a já jsem v šoku. Volám si sanitku a brečím, protože se stydím, že si volám sanitku a brečím taky proto, že mě nikdo nemá rád.

Michal, můj bývalý partner, dnes slavil a slaví ještě teď narozky, tak mi psychicky pomáhal po telefonu.

Mrkla jsem se do Vinohrad na úrazovku, na rentgen,.. do sádrovny nakonec ne. Zlomenina se nekonala, kosti mi drží už od narození bezchybně. Ještě mi udělali doplňující snímek na čéšku, protože se jim něco nezdálo, ale byla to špína na snímku :D

„Tahle modřina na stehnu, pane doktore, ta je stará. To jsem si udělala o víkendu a ta na zadku z dnešního rána o sedačku v tramvaji."

No nemám to já štěstí?


1
baretta | WWW | 19.02.2007, 18:54:01
To je prostě ono, když se na člověka nabalí tejden blbec
2smůla lepící se na paty?...
LPS | 04.03.2007, 18:23:25
Už nějakou dobu potkávám jednu osůbku, která na venek tváří se jako silná. Nic se jí nedotýká, vypadá spokojeně a šťastně, ale uvnitř v nejskrytějších částech jejího těla ukrývá se někdy beznaděj, někdy smutek, závist, žal a pláč. Připadá mi, že ji znám....možná proto, že ji někdy vídám v odrazu zrcadla či louže, do které mi právě před malou chvilkou upadla čepice. I tomu se dá říci smůla....ale dá se tato smůla brát jako smůla a nebo je to spíš jen ten pocit?

sobota 3. února 2007

Šílené tajemství boxovacího pytle


Chtěla bych Ti vyrvat srdce z těla.
Přiskřípnout proud krve do srdce.
Spálit ti nervové dráhy.
Hodit kámen do žaludku.
Rozřezat paty.
Vykloubit ramena a kolena.
A tvoje mužství.. nebylo by slyšet nic přes tvůj bolestný sten.

Nechat tě umírajícího zírat na měsíc, na který se teď dívám já a prahnu po tom, abys mě v něm v posledních minutách života viděl.

Donutil jsi mě uvěřit.


1
dr | 03.02.2007, 22:59:52
co se stalo tak strašného? 
2Každý den 
Eliška | 04.02.2007, 10:49:17
Svaki dan radimo loše stvari.
3Tak tomu se 
Saša | 04.02.2007, 16:30:03
říká depka jako sviňa. Já asi vím co se stalo ...
4Vypada to na depku..... 
Pavel | 08.02.2007, 21:05:25
Co se deje?
5
Eliška | Mail | WWW | 09.02.2007, 16:26:10
Neodpovím. Děkuji za pochopení.
6
blů | 12.02.2007, 12:12:09
El, copak se děje ?? Zdravím z net kavárny. PRcek mi pečlivě sjíždí nožičkama žebra - to abych prý nezapoměla že tam je a asi možná že mu ten můj kručící žaludek vadí, takže honem jít na oběd...:-)) 
Doufám,že je to JEN depka a že se nic hrozného neděje..... Ozvi se jestli budeš moct, už dlouho o tobě nic nevím... 
pa Blů

Bezčasí

Stojím na balkoně, svítí měsíc asi v úplňku - pro mě je v úplňku několik dní, protože na něj bez brýlí vidím špatně..

Kouřím cigaretu. Dochází mi, že každý nádech provádím přes soustavu suchých lístků tabáku. Naučil mě kouřit ten z Plzně a ono to už vlastně je přes půl roku, co občas více méně kouřím. Z blbosti.
Hledím na kousek osvětleného Ústí, je tak tiché. Poslouchám, jak se za mnou baví v obývacím pokoji, hlasitě, bujaře, se smíchem. A já jsem sama a sama si prohlížím svět pode mnou, více méně zahalen do rozmázlé skvrny.
Vidím mateřskou školu, kterou jsem si jedno letní ráno nakreslila tužkou do skicáku — nikdy jsem nebyla na abstraktní malůvky, ale spíš stavby..
Děti, co chodily jako první to této školy, už jsou dneska dospělí.

Někam to všechno neskutečně běží.

Už strašně dlouho jsem se nezastavila. Asi naposledy v dětství. Dokonce mám pocit, že na zastavení už nikdy nebude čas. Nebo spíš, že zastavení v mém životě už nikdy nenastane.

Nevím, asi to tak má být, že můj život je složitý a není jako život těch, o kterých si myslím, že ho mají lehký. (Ale ať Vás nemá, že si myslím, že snazší ho mají ti, co mají hezké peníze.)


Mám známou, ahojkářku (člověk, kterého znáte z minulosti, ale nemáte si víc, co říct, než pozdrav), bydlí ve stejném vchodě jako moje rodiče. Přistěhovala se sem před nedávnem — ale ono už to bude asi pět let.
Dnes jsem jí a jejího MUŽE viděla jít k JEJICH autu a On nesl v ošatce malý živý uzlíček, miminko, JEJICH.

Ona bývala ošklivá, malá a tlustá. Nazývali jsme ji Jiřinka, myslím, že se tak ani nejmenuje. Do tanečních přicházela v nemoderních výstředních šatech s mašlí na zápěstí a při tanci mě notně šlápla na nohu. Nikdo se s ní nebavil, ale ve vzpomínkách ji mám zafixovanou, jak se pořád usmívá.

Teď si tu žije život, ze kterého bych aspoň kousek chtěla taky.

Možná začínám být závistivá Ivana Břečková. Moje bývalá kolegyně z rentgenu. Hnusná a zapšklá ženská, co závidí šťastným a bezproblémovým..

Ale já mám zatím jen strach. Strach, že selžu a nikdy TOHO nedosáhnu. TO, čeho chci dosáhnout, je... možná za dveřmi, ale kde to má kliku??

1Poslední 
drozofila | WWW | 03.02.2007, 22:17:22
bývajú prví a prví bývajú poslední? tak nejak je to porekadlo, či ako sa tomu hovorí...ale aj na teba príde, držím palce ku hľadaniu kľučky! :)