onaja

onaja

čtvrtek 21. září 2006

Odpovědi na otázky o životě - tom reálném

"I takový soused , kdyby ho napadlo vstoupit na stránky mého deníku, by si mohl přečíst sám o sobě, o mně... Je to závazek psát pravdu? (Zdravím tě, pokud to zrovna čteš.) Až mě polévá hrůza. Vás taky? Nezáleží vůbec na tom, že soused nemá přístup na internet a že ho podobné věci vůbec nezajímají. Chápete, na čem záleží? Jenom na mně. Tohle prostředí mi dává neomezenou svobodu a prakticky žádnou zodpovědnost. Uff... "

Výše uvedenou stať napsal blogger kolega Hruška. Má pravdu.

Já zde mohu psát své soukromé zážitky, neřesti, radosti, ale mohla bych si moc ublížit, nebo ostatním.
Z neřestí bych se vypsala asi nejradši, svěřit se, vyzpovídat, třeba to, jak jsem prožila minulý víkend, s kým a kde. Třeba i o tom nákupu v Albertu s pohledem skelné vaty.
Je to moje povaha, svěřovat se. Věřit všem a snažit se v nich probudit člověka. HAHA.

Zdánlivě nejjednodušší je vypsat se z radostí. Pochválit kolegu, přítele, souseda :), číšníka.. Jenže já zjišťuju v běhu posledních dní, že se kurevsky nevyplatí vypadat šťastně a rozdávat svou osobní radost. To lidi neodpustí.
Ale toho číšníka si zase já nedovedu odpustit. Před víc jak měsícem jsem s LPS byla na Verandách. Nový personál, nové menu. Staré barové stolky zbyly, jupí :) Celou dobu se o nás staral moc příjemný a slušný číšník — taky moc hezký! Při placení jsem mu zmáčkla do ruky stovku a rudla jsem, protože jsem nikdy nic podobného neudělala. Myslíte, že jsem na ní napsala svoje telefonní číslo? Hm? To Vám neřeknu.

Před víc jak dvěma měsíci jsem poprvé, co bydlím v Praze, byla tančit s LPS. Vybrala nám parket v clubu Futurum. Docela mě to tam okouzlilo. Pak mě okouzlila hudba, pak víno, pak hosté. Podruhé v životě se mi stalo, že mě z klubu lifrovali domů, jelikož se zavíralo :) Vybrat peníze na taxi z bankomatu se zdálo pro mou ruku jako velice přetěžká adventura :) Lucinko, tady máš kartu, můj PIN je ****. A jely jsme. Pán z taxiku nemohl najít naši destinaci, načež vytáhl mapu a brejlil. Našel a za mého povyku a pochvaly — vy jste borec, jsme dojeli na místo. (V taxiku jsem rozhodně NIKDY v životě nejela střízlivá. Jo možná jednou z nádraží.)
Zděšení se dostavilo před vchodem. Nemám kabelku. Vžžžžžžum — odjížděla světla taxíku. Lucinku napadlo mi zavolat a mobil, který se ukrýval v pohřešované kabelce... A v té noci.. vlastně k ráno.. hustý déšť se snášel na zem, uslyšela jsem zvonění z ulice. Vyběhla jsem na silnici za tím zvukem, jako slípka za kuřaty. Uprostřed silnice ležela moje — zřejmě při výstupu z auta mnou vykopnutá — kabelka. Pršelo na ní, ale byla moje. Taxikář by mi ji nikdy nepřivezl zpět.

Tak co dál? Jakou epizodku mohu / chci ještě uvést?

Třeba, že darovat je krásnější než prodávat a krásnější než koupit nebo dostat. Předmět.
Darovat sebe je nebezpečné, ale je rozhodně lepší než se zaprodat sám sobě a svým lačným touhám.

neděle 17. září 2006

Jak to tedy všechno bylo

z pohledu lacině koupených informací

Tak je to. 

Dověděla jsem se, o čem byl koncert, na který mě nikdo nepozval. Pozvání halí opar z vůní, které palčivě zavánějí. Něco mezi vanilkou, česnekem, potem a krví. Kecičky, co? Ale hezky se to vymejšlí, popisuje a přibližuje.

Sedím na služebně, odpovídám na včetečné otázky, poprvé říkám pravdu. Neulevuje se mi. Je to stigma.
Zabila jsem ho, zabila jsem holoubátko, mé překrásné jediňátko,.. napadá mě právě tahle balada z Kytice.
Napsal mi předmluvu ke knize a navrhoval the list of content. Pak jsme psali spolu. Heh, psali. Přesmyčka z T9 pro psaní sms. Nakonec jsem neměla já tu odvahu zahodit tu blbou frašku.

Ano, když to bolelo nejvíc, představovala jsem si, jak mu zabodávám nůž do paží a loupu mu kůži a pak maso na kost. Jak ho podélně řežu na kusy. Nekrvácí. Představy nebolí, on nekřičí. Já křičím.

přes okraj stolu
na podlaze stín
dva pohárky od vína
vidím
slyším
už zas to začíná

černé velké oči
ostny trčí z jeho těla
na útok — ne obranu
cítím
pláču
usínám k ránu

pátek 15. září 2006

Čím bych chtěla být, kdybych nemusela bejt sebou

Tedy spíš, kdybych mě nenutil tlak takzvaných přátel a takzvaný fajn kolegů z práce. Je přece o tolik snazší nebýt sebou. A nebo.. že bych přes den nebyla sebou a občas vypustila své Já na světlo? V noci. Do noci tedy.

Vzpomínám si na jeden večer v Eurobaru (pro mimopražské donedávna jediný Lesbi-Gay club v Ústí nad Labem — než z něj udělali casino a sport bar — šajze!!). To byl rok 2003.
Navštívila jsem ho několikrát z osobního důvodu, ale také proto, že si tam nikdy nikdo na nic nehrál. Muži, ženy přicházeli, představili se, optali s kým tam seš a proč.. Fakt v klidu.

Nádherně se mi tam vždycky tančilo, hlavně s Pepinem ;), úžasný gay, příjemný člověk. Asi mi rozumíte. Holka jako já nemusela mít strach, že mě záměrně opije, aby na mě za rohem omylem upadl. Nebo do mě. Chtěl se bavit jako já. Byl na kluky, to nás taky spojovalo :D
Opodál postával nevýrazný kluk, ne moc hezký, zavedli jsme řeč na něj.. Pepino řekl, ukážu ti co je v něm a nechal pustit song od Michaela Jacksona.
Tyč, pískot, pot, radost, vřava, energie.. to vše se odehrálo na parketě.

Báječně si užívám travesti show. Když jsem opilá, o to víc. Tam jsem tohle show zažila poprvé. Z očí mi padaly na parket hvězdičky, to i z toho, jak mě milá malá blondýnka opíjela absinthem..

Užívala jsem si to show, ale abyste mi rozuměli, musíte pochopit, že já nerozlišuju pohlaví. To máte v hlavě. Hlavně.
Strašně bych se chtěla stát entertainerem v travesti show, ale víte, co? Chybí mi na to chromozom Y.

Kdy vlastně mohu být sama sebou?

PS: Nevyplácí se mi říkat pravdu o mě, proto berte výše uvedené řádky jen z poloviny jako pravdu. Třeba Pepino, nebyl Pepino. Ha.


1Tohle fakt nechápu
hruska | 16.09.2006, 07:16:56
Teda jak někdo může chtít nebýt sám sebou? Já jsem vždycky byl sám sebou a vždycky sám sebou budu.
Hruška Jozef
2být sebou
Elíšebah | Mail | WWW | 16.09.2006, 11:18:13
Podívej se kolem sebe, kolik lidí se snaží napodobit v oblékání, líčení, chování, životním stylu někoho jiného. Být sebou je nejtěžší. Zároveň se toho lidé bojí.
3Být sáma sebou?
LPS | Mail | 19.09.2006, 21:01:55
Být sama sebou? Co to proboha je za slovo? Někdy mám pocit, jako bych si na sebe hrála!? Proč? Proč si člověk chce na sebe hrát, proč si člověk chce vlastně na něco hrát (ať už je to na někoho jiného nebo jen chce probudit sám sebe)? Proč?...protože...to provází tajemství...

neděle 10. září 2006

Víly

Umlčet! Utišit! Píchnout si sedativum! Nebo dýchat hvězdný prach...

Mám teď jakousi chemickou dysbalanci v těle a centrální nervové soustavě. Pár hodin si připadám jak čerstvě vykutaný uran, zařím kolem sebe; auru netřeba vidět, na to jsou oči krátký. Víš, jak obtížný ale krásný je zářit do nejskytějších koutů?

Jenže brzo vyhořím a padám do letargie, samoty, a tak trochu si užívám tento pocit a načerpávám další energii.

Jsem člověk, který se snaží ze sebe vydat maximum a rozdat svoje štěstí. Lidi si berou, to jo. Jenže všichni. A někteří Ti štěstí neodpustí.. Jsem nepoučitelná. Nedovedu žít jinak, než tak, že pomáhám kytičkám vyrůst ze semínka, aby každý viděl, že existují...

Teď mám ten útlum. Trávím večer nedělní v samotě, u Očka — zrovna hrají CZ,SK hity, popíjím rudé Lambrusko, i když ne moc dobré a snažím se o psací terapii. Dee je někde, venku, nikde, kdeže.. Je to pro mě člověk opředený tajem, postava v kápi, umí se odívat před zlem světa, což já nedovedu. Nesu pokaždé svou duši na dlani. Chci, aby lidé, kteří jí ublíží, uviděli, jak se chovají. Nastavit zrcadlo je potřeba.

Už proto, že jsem tak šťastná a plná hutné energie, potřebuji občas do držky, aby mě to vytrhlo z slastí a oprášilo ze mě ten zlatej prášek. Dusím se pod ním. Dusím se pod štěstím.

Čeho se v životě nejvíc bojím? Že něco moc důležitého pokazím. Že mě načapou, že loupím ovoce nebo že mě někdo přepadne nahou v koupelně. Že mě lidé budou lynčovat. Že někde ležím v prachu nahá, zbitá, potrhaná..

Lidé zapomněli na víly. Lidé víly nepřijímají a když je poznají, hubí je jak obtížný hmyz, nebo uvedou do tenat, jako diamant do zlatých drátků snubního prstene.

A to jsem si myslela, že dnes nic nenapíšu.



1
LPS | Mail | 11.09.2006, 18:43:59
To je smutný příspěvek... připomíná mi to přísloví .. jednou jsi nahoře jednou zas dole.. proč je život jak houpačka? z úplné euforie padá člověk do největších sra..k! Víly jsou a budou vždycky, ale už ne tak pojmenované, už nebudou mít jména, budou zahalené v lehké bílé pavučině a nikdo je nepozná, protože je poznat nebude chtít.. Zbyde jen pár lidí, kteří v ně věřit nepřestanou... a z nich budou ty víly..

středa 6. září 2006

Minerály

chtěla jsem sestavit článek o tom, co je LPS.. jako zkratka slova.

Našla jsem zajímavou stránku.

Jako dítě jsem se zajímala o mineralogii a později i o horniny. Putovala lukama a skalama s Klíčem k určování minerálů a hornin v kapse. Jak bych tehdy ocenila zdroj informací, jako je tento:

http://www.mta.gov.tr/mineraller/mineraller.asp

Víte něco více o mineralogii než já a hledáte partnera pro diskuzi? Vyzvěte mě, už dlouho jsem si o šutrech nepovídala :)

1O kamení ne... 
Kubrt | 06.09.2006, 15:04:00
...ale ta zkratka mě zajímá :-) Miluju zkratky, při svojí práci je považuju za velikou výzvu, a vždycky když nějakou vidím, snažím se do ní proniknout. Zkratky jsou jako jiná forma jazyka, těsnopis, nebo zavřené knížky, které čekají, až je otevřeš. Takže LPS by mohlo být třeba Lignit-Pyrit-Safír; ale asi nebude :-)
2L_P_S 
Eliška | Mail | WWW | 06.09.2006, 20:03:38
LPS je Lucinka - její kodové označení. 
Mě zajímalo, co je LUPUS, LAPIS (lazuli - šutr), LUPULUS a podobně..
3Takže šutr, jo :-))) 
LPS | Mail | 08.09.2006, 19:30:33
Takže koukám, že je ze mě najednou šutr, co :-)))) Tak to jsi mě odhalila.. to víš, já jsem takový malý zlatý kámen, který se schovává před lidstvem :-))) Vlastně bych mohla říct, že jsem originál :-)))...

sobota 2. září 2006

Sárí - láska na první pohled

Tak je tu máme zas, nové sárí z Indie.

Dneska mi došel oběžník, že ganga.cz byla na cestách a přivezla poklady. Tedy dala jsem se do internetové ochutnávky.
Poraďte, které si pořídit k svátku?
Nejdřív mě nic moc nezaujalo, ale pak to přišlo. Jako rána do srdce: 

Myslela jsem si, že už to nemůže být větší radost, ale pak se ještě jedno sárí, co mě zaujalo, našlo:

pátek 1. září 2006

Vitriol

Ó má X.,
Tu nejsi ty, jen nehmotná substance,
Tvé tělo..
Ochutnám všechny pokrmy, 
Už se konečně otrávím,
posledním soustem,
který mi přátelé radši napustí jedem,
než aby se museli dívat..

Nejlépe vitriol
O něm jsem četla, lásko.
V lékárně ho prodává milá slečna,
Co má silná stehna a příliš zlíčené obočí.
V šeru, sestro temných chvil,
Drž mě za ruku,
Odlesk bělma se vytratil,
Polib mě na víčka,
Ale nejdřív mi zavři oči
Nemám sílu pustit Tvůj obraz..
Sestřičko..

Inu, inu...



Jak jde čas a jak si žije dítě Slunce.

Srpen. August. Chorvatsky kolovoz. Pro mě osvícený měsíc, kdy mám (dokonce) narozeniny, ale také z něj cítím zralost broskví.

Nejdůležitější (publikovatelné), co se v srpnu událo, co moji entitu vrhlo doslova jinam (možná vejš), byla koupě mého první počítače a rovnou notebooku. Ono už vážně bylo k pláči a mrzuté, při tom stálém stěhování vypalovat svá stále se zvětšující data na CD a pak je ZAS

 kopírovat na cizí počítač. Jasně, nasnadě je poradit, zařiď si život tak, aby ses nemusela stěhovat. He? Koupě datové krabičky fakt vyjde levněji než byt a hlavně na ní mám.

Takže toliko materiální srdce plesá a jásá.

Když jsem dnes brouzdala po csfd.cz , zjistila jsem, že chodím velmi často do kina, alespoň poslední kvartál. Nu, jelikož jsem si kdysi řekla, že si budu kupovat origoš DVD těch filmů, co mě "dostanou" (už tak dopadli Válka Světů a Mnichov), chystám se počkat si až vyjdou "Piráti z Karibiku — 2".
Ano, ano, koupila jsem si k narozeninám DVD Mnichov a přiměla shlédnutím své milé ponořit se do půlhodinové deprese :)) — "cože, tys to viděla za týden třikrát a dokonce u toho žehlila???"

Tedy, jak šel čas? Na začátku srpna jsem normálně denně chodila do práce a od 10.8. začala má zasloužená ŘD, neboli řádná dovolená.
Ve čtvrtek 10. srpna jsem se stala živým obrazem na první výstavě mojí Lucinky.


V pátek jsem odpočívala na výletě v Českém Krumlově — do soboty. Byla jsem přesvědčená, že jsem Krumov navštívila jako dítě, ale když jsem si prohlížela jeho staré centrální náměstí, ne, tady jsem byla poprvé. Strávila jsem zde krásné hodiny a hodiny v milé společnosti a dokonce jsem poprvé viděla balet. Na otočné scéně Labutí jezero.

Když jsem psala o těch filmech.. S Lucinkou alespoň jednou měsíčně podnikáme "Výlet na Petřín". Už jsme takto vandrovaly asi 5x. Ještě jsme tam nedošly :)
Náš výlet na Petřín vždy začne v klasické hospůdce Na Verandách — Smíchov, kde se příjemně "upravíme" — jak se říká tady — prostě si ... mám to napsat ústeckým slangem (?).. ožerem držky :-p (pardon)... dáme dvě lahvinky vína a vzhůru na Petřín! Vždycky skončíme v tlamě centra "Nový Smíchov", prolézáme obchůdky, utrácíme za vonné tyčinky a podobné věcičky (Eliška vždycky navštíví květinářství a básní, jak v ní roste žena, která chce mít byt/dům plný květin), až nakonec vyberem film v Palace Cinemas a než začne film, naložíme se v blízkém báru na Mojito nebo se uvelebíme v kavárně Fragile na pohárek. Chutná nám :) — promiň Lucinko, ale jsou to kouzelný momentky.

V polovině kolovoza (srpna, kdo zapomněl), mám narozeniny a tak jsem navštívila mou obitelj (rodinu) na severu. Tahle fotka je ale z počátku srpna. Navštívila jsem svého brášku v práci. Pracuje jako plavčík u Plaveckého areálu Klíše. Potřebovala jsem si promluvit o věcech, které bych probrala jen se svou sestrou, ale tu nemám. Brácha je lepší. Dovede stručně a jasně říct, co si myslí a jak se věci mají. Dost se spolu zasmějem i nad těmi nejvážnějšími tématy. Jo, brácha věděl, jak to se mnou nakonec dopadne. O to víc si ho cením..
(nevím, proč to tu píšu, ale jde mi to samo z prstů... tak sorry). Odtud jsem jela na schůzku s jediným přítelem z Ústí — Honzikem Ulmanem Čihákem — Janem Werichem mého života. V café Hugo jsem si objednala Mojito — naposled, děsné, pak už mě čekala cesta autobusem do Prahy — moc jsem se těšila domů, ačkoli cestu jsem protrpěla v mukách, můj další život závisel ten den na rozhodnutí jednoho člověka. Úplně zbytečně jsem lavírovala, rozhodnutí přišlo později.

No. Jdeme dál. Abych se taky dostala k řevnickému hudebnímu festivalu. Laskavý čtenář — pravidelný čtenář mého blogu si pamatuje na příspěvek, ve kterém jsem psala, že se vydáme do Řevnic na ŘEV. Lístky jsem koupila v předstihu a ráno 26.8. jsem s Lucinkou odjela vlakem ze Smíchova do Řevnic.
Ubytovaly jsme se v Hotelu Grand u nádraží — hotel toliko známý jako místo školení pro Skřivánek. Paní hostinská si vybavila, kam mě dle obličeje zařadit a mile překvapila, že má stejný názor na smysl školení jako já. Tak.
Odlehčily jsme si batohy o oblečení a naložily PET nápoji — které nám bodří páni z ochranky u vstupu na festival zabavili :) Do bříšek jsme si postupně složily každá tři pivka — já je přikryla dvěma langoši — poslechly jsme si Sto Zvířat, Krausberry a Mňágu. Pivo dolehlo, chtělo se nám někam pod strom, lehnout, odpočívat. Vydaly jsme se na hotel. Dvě hodinky jsme spaly jako zabité :), pak jsme si daly v hotelu véču a šly zas na fest. Zrovna hráli Wohnouti, pak fiXa a nakonec UDG. Postupně jsme sestupovaly do kotle a na UDG jsme už stály u podia. A hopsaly, křičely, zpívaly, ječely... Jo.. jednou za čas, proč ne.

Ústecká UDG mi udělala radost, prej "tahle písnička je o Ústí, my sme kapela z Ústí nad Labem, kdo je tady ještě z Ústí???" Moje ego zařvalo až z kotníků: JÁÁÁ. Uvolňující pocit sounáležitosti :)
Po konciku jsme uhopsané sešly do hotelu a po koupeli se rozvalily v posteli. Ráno jsme po snídani chytly vlak a já se doma dočkala milého uvítání.
Ještě malá historka o posteli. První mé spaní bylo poznamenáno zvláštním šimráním na zádech po ulehnutí. Pod peřinou si ustlal přede mnou pavouk.... ble.


Inu, inu.. toto léto je bylo ve znamení pardubické slunečnice. Tak ať dál kvete a září svou plodností v našich srdcích.


 
 
 

Vernisáž podruhé

Můj je dárek, který jsem si k narozeninám pořídila.


Ve svých 24 letech poprvé vlastním počítač / notebook, mýho hranatýho fubárka :) A tak jsem měla KDE upravit všechny fotky z Vernisáže, na kterou jste zde již upozorňovala.

Nech sa páči ;)


(odkaz dávno neexistuje)