onaja

onaja

středa 29. března 2006

Měsíc

Řekla bych, že Měsíc se otočil a je v přibližně podobné fázi jako v té byl, když jsem se nastěhovala do Prahy.

Panečku, každý den něco nového! A já se měním. Ráda bych si koupila sportovní bundičku (oteplilo se) a nějakou dámskou blůzku. Kdo mě zná / znal z Ústí, nepozná. Mění mě Praha, nebo si ji přizpůsobuji? Ano, trochu jsem zpohodlněla, ráda se nechám vozit do práce — z práce. Ale stejně — mám to kousek do práce.

Byteček máme už celý pro sebe, nedávno jsme ho přestěhovali, trochu se při tom škorpili, holt nábytek nemůže stát na dvou místech současně :) Pověsila jsem závěsy, kytičkám ráno pouštím sluníčko na listy, větrám po spánku. Občas si zapálím vonnou tyčinku nebo svíčku. Piju bílý čaj a čtu si "Vyhoďme ho z kola ven". Máme knihovnu plnou zajímavých knížek (jejich počet narůstá!). Odpočívám. V klidu.

Tohle jsem potřebovala. Zde toho muže vedle mě. Jaký je mrzout, takový je klidný a milý člověk. Plní mnou nevyslovená přání i hlasité povzdechy.

Oči jako ojíněné. Ty jsou v oněch momentech, kdy je se mnou šťastný, nejkrásnější.

sobota 25. března 2006

Dvacet let

Třikrát sedm let. Sedm let mateřinka. Sedm let základní škola. Sedm let střední vzdělání. Tak si to představoval už učitel národů. Vyprávěla jsem Lucii svůj malý příběh. Na závěr jsem řekla, že to bylo před dvaceti lety. A pak jsem se uslyšela. "Před dvaceti lety jsem byla poprvé sama nakupovat."


Přemýšlela jsem, kdy to bylo. Co nejpřesněji. Ano, bydleli jsme ještě na Stříbrnících (před rokem 1990). Ano, komunisti ještě byli na koni (před rokem 1989). Nechodila jsem ještě do školy (před rokem 1988). Měla jsem doma brášku, se kterým si ještě nemohla hrát — mimčo (před rokem 1986).

Vychází to :))

Chcete o tom slyšet? Bylo to úplně prosté, ale kouzelné. Když o tom vyprávím víckrát za rok, připadá mi, že to ani není můj příběh.

Toužila jsem jít sama nakoupit! Být JÁ; velká, samostatná. Maminka mě vybavila jednoduchým seznamem (do paměti — ještě jsem neuměla číst přece) a přesným obnosem peněz (viz výše uvedenou dobu).
Do košíku jsem si dala všechno, co mi obíhalo v hlavičce jako básnička a šla jsem plná nadšení a strachu k pokladně.

Vyložila jsem nákup na pás a když jsem přišla na řadu, řekla jsem něco jako: "Dobrý den, já poprvé nakupuju a tady mi maminka dala peníze." Zářila jsem jako malý bůžek :)
Paní pokladní to spočítala a vzala si ode mě peníze.
"Chybí ti dvě koruny."
Zbledla jsem, zežloutla, zezelenala, ... a jak jsem tak měnila barvy, pán za mnou řekl, že to za mě zaplatí a dal paní pokladní dvě koruny. Sebrala jsem nákup, měníc barvu do původní růžové (poděkovala jsem???? já doufám, že ano — ale byla jsem v šoku). Maminka mi dala málo peněz???

Přišla jsem domů, bylo mi bídně, myslela jsem si, že už nikdy nechci jít nakoupit.. řekla jsem mamince, co se mi stalo. To není možné, říkala. Ukládala nákup z tašky a na dně našla dvoukorunu...


Stejně to bylo príma. Být culíkatá blondýnka a hrát si na pískovišti. Nebo uvěřit mladšímu bráškovi, že pod stromem, kde jsme si hrávali, jsou zakopané prstýnky..

čtvrtek 23. března 2006

Leze, leze po železe

čiště okopírované z jednoho blogu, ale moc moc pěkné..

Leze, leze po železe, nedá pokoj, až tam vleze.
Leze, leze po zinku, v puse cucá pralinku.
Leze, leze po olovu, nahoru a zase dolu.
Leze, leze po síře, do délky i do šíře.
Leze, leze po cínu, od Varšavy k Berlínu.
Leze, leze po zlatě, motyce i lopatě.
Leze, leze po rtuti, kachně, huse, labuti.
Leze, leze po platině, po šunce i po slanině.
Leze, leze po niklu, meduňce i fenyklu.
Leze, leze po mědi, po tresce i po sledi.
Leze, leze po stříbře, špatně, hrozně, nedobře
Leze, leze po wolframu, sebou táhne plátno v rámu
leze, leze po dusíku, miminu i nebožtíku
Leze, leze po jódu, na mne volá "Nojó, du..."
Leze, leze po astatu, nemá hlavu ani patu
leze, leze po vodíku, sklízí za to mnoho díků
leze, leze po chlóru, žere faunu i flóru
leze, leze po fosforu, zab čtenáře kvůli fóru!
Leze, leze po stříbře, dolaru i po libře
Leze, leze po héliu, alkohol své drahé liju
leze, leze po kobaltu, Po Jadranu i po Baltu
Leze, leze po hliníku z Humpolce až do Mělníku
Lezu, lezu po kryptonu, chvíli plavu, chvíli tonu
škoda, že měď není jed. :) to by pak mohlo být: leze, leze po mědi, kdosi brzy podědí. :)
leze, leze po vanadu, ze Šangri-La do Xanadu
leze, leze po chromu, po blesku a po hromu
leze, leze po titanu, od Knorra až po Vitanu
Leze leze po hořčíku, vážně, pane praporčíku
leze, leze po selenu, lani, srnci, po jelenu

pondělí 20. března 2006

Víkend plný zážitků aneb..

.. v pondělí do práce si chodím odpočinout :)

Panečku, to byl bohatý víkend!
V pondělí ráno se oblékám do práce opatrnými pohyby. Bolí mě snad všechno...
V týdnu se ukázalo, že se o víkendu s Michalem nikam nepojedem, nepůjdem a "hrozilo" to dvoudenním pobytem v našem malém bytečku. Prrr, z toho jsem měla trochu hrůzu, znám se.
V sobotu výlet za přáteli na Kárlštejn, v neděli lyžovačka v Herlíkovicích. Přežila jsem trochu té samostatnosti? S přehledem :)

V práci s tím nápadem přišla Radka a já jsem se rozhodla na místě :) Brzy ráno v sobotu mě Michal odvezl na Černý most, Radka nikde, bodejť, když nemám brýle a nevím, co má na sobě. Neva, tak si třeba zalyžuji sama. Usnula jsem v buse a vzbudila se až na místě.
Ukazatele u cest evokovaly, že to tu trochu znám "Bukovina" "Nová Paka" "Janské Lázně". Lyžuju z lásky k pohybu nebo nostalgie?
Našla jsem Radku a vydaly jsme se k vleku.

První jízda. Druhá jízda. Investice do vosku, když jsem upadla na lyžích ve chvíli, kdy jsem se chtěla hnout z místa — přimrzla jsem. Chachá a pak to jelo. Byl tam takový pěkný sešup. U něho jsem se zastavila... a slyšela jsem "no, teďs to jela pěkně". Táta? Kde? V mý hlavě :) Oukej, tak se teda dívej :) !
Poslední dva svahy mě opustily síly, ještě, že se blížil odjezd.
Přežila jsem rozbitý zip u kombinézy (nová investice), přežila jsem návrat na sníh (no jakž takž — svaly se mi dusí v kyselině mléčné), .. chce to trénovat.

Stačí slovo. Teď obraz.


(vkládám jeden komentář, který byl pod článkem; je od mého tatínka:)
Nadšení.
Tata | 21.03.2006, 21:47:31
Moc Ti to sluší.Zvlášť čepeček.Jako za mlada,vlastně za mala.Čau drštičko.T.
2
Eliška | 22.03.2006, 10:03:16
Teda to jsem netušila, že první komentář mi tu napíše tatik :)
Já nevím tatiku, prej ten čepeček je aut móda :) Ale mě hřeje..
.

























čtvrtek 16. března 2006

Očima viděno..

ak a teď přijde trochu kultury :)

FILM: Vybrali jsme si Mnichov od Stevena Spielberga. Před týdnem jsme zašli do Village Cinemas na tuhle pecku. Nejdřív mě to nějak nechtělo vtáhnout. Hlavní událost byla hned v prvních několika minutách. Co bude dál? O řadu přede mnou seděl mladík, který celý film potahoval rýmu; chvíli jsem měla chuť ho praštit (znáte to..)
Obraz mě vtáhnul a já se ptala, kdo to natočil a kdy proboha a proč vlastně? Kamera a záběry jak z 80.tých let. Nepříliš okoukaní herci (teda krom Rushe — kterýho jsem stejně nepoznala); to vše ve mě budilo dojem, že se nedívám na film, ale .. na život.
Měla jsem z filmu velmi silný pocit, 2 hodiny po něm se mi nechtělo mluvit.

Takto silně jsem kdysi prožívala Válku světů. Vlastně ne TAKHLE. Ale prostě silně. Čím to? Jestli snad stárnu?

KNIHA: Můj přítel má báječné zaměstnání a domů mi nosí knížky :) V podstatě knížky na mé přání. Vždycky mi novou knihou udělá velkou radost.
Naposled mi přinesl od Kena Keseyho Vyhoďme ho z kola ven. Četla jsem ji kdysi poprvé na střední a nakonec si ji vybrala za téma seminární práce z anglického jazyka.

Tak se jí zas prokousávám. Zastavuje se můj čas na skupinkových sezeních se slečnou Ratchedovou. Nechávám se unášet živými obrazy náčelníka Bromdena. Můj bráška o té knížce říká, že nevíš, kde je skutečnost a kde jen představy. Myslím, že to ani nepotřebuju vědět. Vždyť kolikrát se mi stalo, že při pohledu na vysoce autoritativní postavu, která si chce na mě prosadit svou, jsem ji viděla jako nestvůru se štíhlýma a dlouhýma rukama a černýma očima. Ukousne mi hlavu. Jak jsem měla chuť se zazdít, abych nebyla vidět. Ano, takové pocity si přináším z hodin fyziky na střední škole...

HUDBA: V práci si zpívám s Evropou 2 :)))

MALOVÁNÍ: Kamarádka z práce začala malovat obraz Světlo.

Bloudící duše

Zůstala 60 mil daleko. Sama a opuštěná.


Tak i já jsem se v něm spletla. Když mi Bludička před víc jak rokem představovala svého nového přítele, vdechla jsem blahem, "tak to je ON". Věřila jsem mu. Kdy se to začalo lámat kruci? Já nevím, ale přesně vím, že to šlo od deseti k pěti hodně rychle. ON nechce chodit do práce, nechává se od své přítelkyně živit, ona mu platí dluhy a ještě jí diktuje, co má dělat.

Dneska v noci se mi o něm zdálo. Pamatuju si, jak jsem mu to vytmavila.

Je to i její chyba, jistě. Ale myslím, že už takový život NEMÁ zapotřebí!

neděle 12. března 2006

První ples

V podstatě není první, který jsme s přítelem navštívili, ale tak nějak prostě byl první. Byl v Lucerně.


Pohled dolů mě vyděsil, cítila jsem obrovské vzrušení. Sál pod zemí. Jako sídlo bohatého ukryté před zraky plebs. Zlacení, balkonky, sem třeba chodili v 20tých letech ti.. víte.. já ne :) Až na koženky na balkonech si tato místnost ponechala punc staré doby. Takové jakou jsem nezažila, o jaké dnes už jen čtu. Pokusila jsem se nafotit panorama sálu. Nechtělo se mi ho zmenšovat.

V půlce plesu přišla na podium čtveřice mladých pánů v obleku, vlasy střižené podle kastrolu. Beatles revival. SUPER :)))


Vidím, fotím..

Dlouho jsem si myslela, že jsem závislá na svém mobilní telefonu. Ale už vím, že daleko více se neobejdu bez své kosmetické taštičky. Avšak, Avonem nic nenafotím. :)

Zasněžená ulice — Hometown

Tančící dům - Sto Věží

Skanska - Sto Věží


Karlštejn

Střekov - Hometown

Těžké mrak - Dálnice D8

Pendolino - Holešovice

Skřivánek - mé pracoviště

a na závěr jako na televizi N@vě — zvířátka :)

sobota 11. března 2006

První týden

splnilo se očekávání?


Neočekávala jsem nic. V podstatě jsem si spíš něco přála. No ne něco, bylo toho víc a hlavně se toho dost točilo kolem mojí práce. Vztah je samozřejmě také důležitý, ale když v práci trávím 9h denně,.. musíto bejt aspoň pohoda.

Tak jak to bylo? Konec prvního týdne jsem přivolávala už ve čtvrtek. Únava mě dostala; nadbytek informací, nových postupů, lidí, překladatelů.

Čtvrteční večer jsem se prošla Stověží. Provedla mě Jodie. Protáhly jsme se uličkami, navštívily jsme Týnský chrám až do čajovny Siva. Myslím, že tady mě to nabudilo a páteční ráno jsem si připadala lehce a šťastná jako kolibřík. Otevřít okno, nevidět komíny a vzlétnout. Tak jako létám ve snu, občas.

Vysvědčení:

Práce: 1

Domácnost: 2 (nesladila jsem pracovní dobu s nákupy)

Doprava: 3 (s mapou v kabelce — tahák)

Srdíčko: 1* :)

neděle 5. března 2006

Farewell to Hometown

Jistým bodem počínaje není již návratu. Tohoto bodu je třeba dosáhnout. To řekl Franz Kafka.

Je to něco přes 100 dní, kdy jsem začala uvažovat o přesídlení své entity z Hometownu. A je to tu. Sedím v bytě uprostřed Prahy, vedle mě leží žádost o vydání průkazky do pražské MHD.. už nejsem sama.

Dosáhla jsem bodu, po kterém jsem už dlouho toužila.
A víte co vidím z okna? Prahu a nekonečnou Prahu. V Hometownu jsem z Mariánské skály přehlédla celé město. Mariánka. Po té se mi bude stýskat, protože mám na ní romantické vzpomínky.
Už tu bydlím. Vážně? Ještě jsem si to neuvědomila :) Na to potřebuju navštívit muzea, divadla, projít se po Národní,.. opít se a cestovat tak noční Prahou. Těším se :)

Vítej doma, MaryLynn..

středa 1. března 2006

Fíková důže

Slunce vyšlo nad horu a osvítilo špičku věže. Listy stromů odrazily sluneční svit a ozářily údolí. Vstala jsem a prozářená svítáním jsem se šla přivítat se zrzavým plamýnkem.

Přivoněla k rannímu lapachu, ochutnala trpkost přimíchaného koření a v tom jsem spatřila v míse čerstvě natrhané fíky.
Zatoužila jsem po jejich chuti a teplé dužině, do které se schovala vřelost sluníčka.

Rozkrojila jsem oblý zelený plod a rozevřela ho jako lasturu. Jazykem jsem ochutnala šťávu, která vytékala po narušení nožíkem; nabrala jsem do úst trošku měkké důže a pomalu ji mísila se slinami. Mám ráda ta malá zrníčka, co křupou, když je koušu; je to jako kaviár..

Kdo ale vlastně v chladném únoru přinesl ty fíky?