onaja

onaja

pátek 20. ledna 2006

Potkala jsem sebe

Devět hodin denně na sebe nemám čas. To pracuji. Práci potřebuju pro jistý pocit nevědomí sebe sama. Odvlastnění se o světa svého, vyvanutí duše, nástup stroje místo lidského tepla.

První minuty po odchodu z práce jsem ucítila, jak se ve mě JÁ pomalu probouzí a při odchodu z pošty ve mě začala rejpat.

"Uvědomuješ si, že nemáš kamarádku? Nebo někoho s kým můžeš drbat o blbostech? Nikoho, kdo trochu tuší, co Tě teď zajímá a jak se cítíš? (a další záplava otázek...)"

Zrovna před pár dny dostihlo moje psyché JÁ to fyzické, kterému se ulevilo velmi brzy po rozchodu s E. Zdálo se Vám někdy, že sedíte ve školní lavici a máte psát test z literatury a cítíte pocit, že takhle to přece nejde/není možné, vždyť už máte přece po té maturitě? Takové sny jsou velmi nepříjemné...
Znám závislost na smutku, neštěstí, strachu, nenávisti. Škrábu si tváře, fackuju se, kopu do zdi, pěstmi mlátím do dveří, stojím bosa na balkoně v noci, pláču do polštáře... hledám telefon a přemýšlím, kdo by mi mohl pomoci... (nikdo, sama a znovu a zase)

Prožívám teď štěstí, pohodu, klid, spokojenost a svobodu. Ač je to příjemné :) tak to bude trochu problém :)

Těším se do Prahy. Jsem v tomhle městě opuštěná, chci to tak a vlastně k tomu spěji.

čtvrtek 19. ledna 2006

pátek 13. ledna 2006

Přítelkyně

A přece jsou tak stejné až je to dojemné, ty prázdné cizí tváře ležící vedle mě...

Včera jsem měla schůzku s přítelkyní. Ranní snídaně v kavárně, jako už několikrát předtím. Myslím, že máme z toho stejný pocit. Za pár dní si jdem do Hometownu opít držtičku na mou rozloučenou a pak už se nechcem vidět. Myslím, že to ví i ona. Když se sejdem, mluvíme stále o tom stejném. A hlavně pomlouváme stejné lidi a stejně. Nudí nás to.

Nevím, co jsem dala jí, ale cítím, že mě taky potřebovala.

Věeděla dobře, že to cítím také, když řekla: "Jsou lidé, kteří tvým životem projdou a za čas si s nimi nemáš co říci. Je to přirozené. Opustíte se."

Dík, Dášo.

čtvrtek 12. ledna 2006

Stříbrná zima

ještě jeden kabát, šála, rukavice?..

Takovou zimu jakou jsem dnes odpoledne poznala v Hometownu jsem tu ještě nepotkala. Znáš ji.. nadechneš se a chce se ti kašlat. Vdechuju stříbro a zrychluju krok k poště.

"Jen si toho važ, že jsi ještě tady", říkám spíše kostkám na chodníku než sobě. "Ještě nedávno jsi říkala, jak se těšíš, až odsud vypadneš."

Ale to jsem měla důvod a ten už teď necítím. Falešný prorok zahnívá uprostřed svého já, z čarodějky s pampeliškou se vyklubala slepá užovka a ten, co mě pálil nejvíce zůstal stejně prázdný.. už mě to nezajímá. Ustrnuli jako vesmírný prach za kometou...

Teď už mám způsob a chci.

"Je to moje první správná věc", říkám do telefonu příteli...
.. ale tu studenou výčitku v srdci mám. Miluju to tu.

pondělí 9. ledna 2006

Láska

Máte rádi místo, které považujete za domov? Nebo lépe.. Máte místo na zeměkouli, jehož existenci a přítomnost prostě potřebujete (cítit/vnímat..)?

Já jsem se do svého rodného města zamilovala někdy před 7 lety. Tenhle článek by se dal podle toho nazvat. Třeba Hometown. Nebo Ambasáda. Nebo dekadentně Domov a odpadkový koš.
Před tolika lety jsem se unavená vracela domů. Byla jsem vyčerpaná, hladová, zničená. Z lidí, hluku, cizího prostředí. Doprava selhala, zástupy se valily někam dopředu a já s nimi.
Konečně jsem dorazila na autobusové nádraží. Na zastávce mého spoje byl červený odpadkový koš. Na něm přilepená cedulka "Praha — Ústí nad Labem". Všechno ze mě spadlo. Tady odsud už se dostanu domů. Tady si připadám jako na svém území. Jsem skoro doma. V tu chvíli, s letmým pohledem na odpadkový koš to začalo.
Zamilovala jsem se a drží mě to dodnes.
A bude to tak pořád.
O tom chci psát.