onaja

onaja

sobota 30. prosince 2006

Domov

Asi začnu psaním přímo. Do podtitulku patří jen můj povzdech.

Jsem smutná.

Konec tohoto šíleného roku končí taky dost šíleně.

Tento rok jsem se přestěhovala do Prahy a měla se vdávat. Pak jsem ale potkala jiného člověka a došlo mi, že svatba nebyla rozumná věc, protože by nebyla z lásky. (Láska je krásná věc, ale činí Vás velice zranitelným a slepým). Pak jsem s trápila delší čas a čekala. Čekala. Pak mi došly síly, a jemu taky. Neměli jsme si už co říci, vlastně když si vzpomenu, už jsem mu ani nechtěla nic říct. Měla jsem chuť vše zahodit a začít znovu.
Jenže jsem tenhle rok ublížila moc lidem. No i kdyby byli ti lidé jen dva, tak mě to neodpustitelně bolí, mám je ráda.
Tenhle rok jsem se spletla v lidech a lidé ve mě. Co když to ale byl rok jako každý jiný?

Poznala jsem Davida a přestala myslet jen na sebe. Pokud ale tenhle člověk opravdu pro jednou a navždy neuvěří v to, co nabízí moje srdce, a já to budu muset denně dokazovat přes únosnou míru, vyčerpám se.

Za všeho nejradši bych si přála od nového roku... ale musím to pojmenovatpřímo. Když řeknu, klid a pohodu, může to znamenat cokoli a cokoli já nechci. Chci cosi.

Jít zpět do rodného města ke své rodině, svým přátelům a známým.

I to, že visim na své práci a pak už jen na Davidovi mě trápí. Mělo by to stačit, ale jako by mi to bylo málo. Protože tady pořád není jasné, že David a já jsme jedna duše.

.

.

.

Tolik bych si přála psát své příjemné zážitky a krásný věci, ale nemám je v hlavě.

1kuk 
hipik | 30.12.2006, 15:21:22
Stav se na sklenku v rodnem meste, My přijdem, my přijdem, my… my přijdem…! – My slyšíme, slyšíme, vy přijdete, ale co bude dál? :-p 
Fakt te radi uvidime

pátek 22. prosince 2006

Vánoce

.. protože pracuju o Vánocích i před nimi, nestihnu nic, co se dělá..


.. a je to prosté, k Vánocům chci jen Jeho


I don't want a lot for Christmas
There is just one thing I need
I don't care about the presents
Underneath the Christmas tree
I just want you for my own
More than you could ever know
Make my wish come true...
All I want for Christmas is
You...

neděle 17. prosince 2006

Konzumní Eliška

Přišla jsem málem o střechu nad hlavou. 

Dumajíc v listopadu, že Vánoce jsou šeredný, mi začaly v polovině prosince chybět, protože bylo jasné, že stěhování, balení a pobývání na ubytovně, samota, vytěsní pečení sladkého cukroví, společnost s přítelem u svíček a skořice.
Uklizený pokoj se změnil v chaos beden, papírů, obalů, oblečení, hrnců.. k pláči.
A nebude stromek. A nebude pouštění lodiček. A kapr. A tu chvíli, kdy mi to berou, to, co tak nechci, nesnášim.. tak se rozbrečím.
Já Vánoce potřebuju a nejsem křesťan. Chci doma lesní vůni, hajnout si po stromeček jako kdysi malá a vnímat ... cosi, co nemá jméno.

Ale stihnem to. Máme na to týden.

sobota 16. prosince 2006

Moje kočička

Vlastně nic nového.

Její obojek nosím týden jako hodinky a čekám, kdy se s ní budu moct konečně zase pomazlit.

Stěhuji se zpět do původního bytu k příteli.

Víkend trávím s maminkou na severu, dneska se půjdem podívat na dárečky a užít si společnost. Večer navštívím kamarádku Marcelu, půjdem si vyrazit z kopýtka. Neviděla jsem ji půl roku.
Mami mě volá do kuchyně, tak odcházím od rozepsané práce.

čtvrtek 14. prosince 2006

O happy day

when Jesus washed my sins away.

Zazpívat si tuhle pozitivní píseň, ten gospel, když navíc skrz žaluzie v bytě dere se slunce...

Začíná být líp, dokonce možná budou Vánoce. Dokonce možná bude Ella G nakupovat vánoční výzdobu, péct cukroví a doufat, že tohle budou nejhezčí Vánoce za poslední tři roky.

Já doufat nepřestanu. Až jednou.

Takže, ou hepi dej ;)

sobota 9. prosince 2006

Každý máme své Zet

Staré vzpomínky, citlivé rány, škraloupy, místa, kde nelze najít Backspace...

Vyprávěl mi můj známý o člověku, co mu otravuje mysl jako jedovatý plyn. Po dlouhém rozhovoru dovedl ten pocit, co ho tížil pojmenovat. Dle postavy z nějaké hry.

Z. (Věta holá.)

Ne každému člověku lze odpustit. Ačkoli Vám kdokoli rozumnej doporučí, že odpuštěním si pomůžem hlavně sami, uvnitř duše. Někdy to prostě nejde. Někdy nelze ani zahnat ty nepříjemné vzpomínky.

Horší je ovšem to, že to moje Z ve mně zanechalo fyzické památky. Projevují se tak, že ve vyhraněných situacích reaguju tak, jak "to bývalo, když..". To mě stresuje.

Vzpomínám, jak jsem dovedla odpustit Bludičce. Trvalo to asi měsíc.

Vzpomínám, jak jsem odpustila Kléňovi, protože je to vlastně hovádko boží.

Oprostit se od nenávisti se mi povedlo u XXXXX — ten člověk mě jistě čte a nepochopil by, že říct, ženě: že by ji "chtěl" (chtěl souložit), ale ona, protože je mladá by ještě chtěla děti, tak ji "nechce" (nechce s ní chodit)... vede k vendetě, která jediná mi dovedla ulevit.

Někdy ale Vaše Z je věčné. Nemůžete se poškrábat na hlavě, aniž byste si nevzpomněli, že Vaše Z někde dejchá a žije. Vyhnout se nedá.

Co s takovým Z?

A o kterém Z tu píšu? Já vlastně nevím tak docela.

T h r e e    i s   a    c r o w d.



1A
KuKačka | 11.12.2006, 11:10:21
Třeba nějaký pořádný A dá na všechny ty Z zapomenout. Třeba to chce jenom ještě chvíli počkat...

středa 6. prosince 2006

Advent

Vánoční věnce a dárky nemůžu ani vidět.

Je to tak.

Pomalu myslim na to, že se vrátím v pondělí do práce. Žádné Vánoce, pořád do práce. Možná jeden víkend.

Stres.

Dnes jsme se byli s přítelem podívat na dva byty, kam bychom se chtěli přestěhovat. Do víkendu se musím odstěhovat z bytu na ubytovnu v Kobylisích. Odtud budu čekat až můj princ najde náhradní bydlení.
Budu žít s taškou oblečení a kupičkou kosmetiky sama někde kdesi..
Snad v půlce prosince už budem zas spolu, i s kočičkou, která je teď ubytovaná u koho-já-ho-ani-pořádně-neznám.

Mě se jeden z těch bytů líbil, ale přítel nechce uspěchat výběr.

Je mi nanic, když cítím, že se blíží Vánoce a já nemám nic, nic a nemůžu ani nic plánovat.

Je mi nanic, když nevím, kde budu bydlet.

Je mi nanic, že nemám u sebe svou kočičku.

Je mi ze mě nanic, když nutím svého přítele se rychle rozhodnout a někam se nastěhovat.

Je mi doslova nelidsky zle, když usnu doma na gauči a vzbudí mě makléřka s nějakou klientkou, přítel nikde a já ani nevím, co mám rozespalá říkat.

Všechno se kolem mě sype a já se pod tím ztrácím.


Příští středu dělám v práci zkoušky KPT.
Jestli ode mně něco chcete, radši s tím počkejte až po novém roce. Jinak zřejmě budu štěkat...

sobota 25. listopadu 2006

Adoptovala jsem virtuálně

my pet!

Náááročný den

Tak už je u nás týden, kočička naše.

Ráno dostala papání a trochu pomazlení.

V deset jsme Lindu naložili do přepravky, kterou pořád nemá ráda a jeli jsme poprvé k panu doktorovi na vstupní prohlídku.

Cestu Linda zvládla v pohodě, už má 300 km praxi :D V čekárně bylo prázdno, šli jsme hned na řadu. Pan doktor byl moc milý, i jeho pomocník. Řekli jsme mu, jak je stará, jak se chová, jak se jmenuje :) a než se nadála dostala vstříknuto do tlamičky cosi, co bryndala a pěnila, moc ji to nechutnalo. Dostala své první odčervení a občanku.
Za odměnu, že byl statečná, ji pan doktor ukázal vlka, jak sliboval. Pustil do ordinace veeelkeho psa. Linda na něj z přepravky vrčela a syčela, ještě jsme ji takovou neviděli :) Zážitek na celý den, jsem si říkala.
Za 14 dní jdem na očkování.

Odpoledne jsme navštívili Davidovu sestru i s Lindou, tentokrát cestovala za mou mikinou, a asi je ji to tak i pohodlnější. Linda se seznámila s jejich kocourkem Mourkem. On je proti ní velký a tlustý a ona je malá a hubená. Syčela na něj, vrčela... o ničem jiném jsme nemluvili :-D Vůbec si nepadli do oka.

Teď tu Linda leží na topení, hřeje se a dříme, kočička roztomilá.



1Hezká čičina 
Mautycka | Mail | WWW | 25.11.2006, 18:25:53
Taky mám doma jednu mourovatou, už 13 let! Tak ať ta Tvoje taky tak dlouho vydrží :o)

sobota 18. listopadu 2006

Ahoj, já jsem kotě

Putovali jsme pro něj až na Moravu.

Davídek mi to připravil jako překvapení. Odvezl mě v sobotu na Moravu a ... hádej co bude.

Dorazili jsme po hledání do vesnice, kde jsme si u rodiny Rychlých vybrali jedno ze tří koťat. Byla veskrze skoro stejná mourovatá. Bylo to těžké, ale zároveň lehké, prostě jsem si vybrala.

Holku. Lindu Davitu von Vierovany (*19.8.2006)

Po prvních padesáti kilometrech se nám v autě po*... to horší a páchnoucí. Nutno říct, že je to alespoň slušná slečna a slezla mi z nohou a udělala to na podlaze auta. Nutno říct, že cigareta mi voněla báječně :)

Princezna vydržela cestu do Prahy, spinkala.

Davídek ji koupil cestou záchůdek, písek apod. a když jsme to donesli domů, pomazlil se s Lindou a odešel ven na schůzku.

Ještě, že odešel, Linda prolejzala byt — krom ložnice — země zakázaná pro kočku. Pak se otřela o hadr, na kterém jsme ji přivezli... a udělala to zas. Obrátila jsem oči vsloup a nadávala... aby si to "kočka pamatovala". Linda poodešla kousek a při pohledu na uklízící Elišku se nato poblila.
Výtečně, ještě, že je Davídek pryč, z toho by nebyl veselej.

Ačkoli moje chyba.. ten hadr byl cítit kaka z auta. Na radu zkušených kočičích maminek jsem obsah hodila do záchůdku a doufám, že při příští potřebě Linda zamíří do správných míst.

Sedím na gauči s notebookem na stehnech a Linda leží vedle mě a dříme. Občas se oblízne. Už nehledá maminku, ale možná bude, až půjdem spát a zavřem se.
Tak ji držím palce, ode dneška je dospělá.




1
Kubrt | 27.11.2006, 16:31:09
A není to netopejr? Podle těch uch myslím :-) Ne, krásná číča a na obrázku už ani nesmrdí. Ať se Vám s ní dobře soužije. Až budu mít barák, budu mít taky kočku (jako by si člověk moh vybírat).

neděle 12. listopadu 2006

.. protože rodit se musí.


Věříte, že dítě třiatřicetileté prvorodičky bude mít kvalitnější život než dítě čtyřiadvacetileté prvorodičky?


Materiálně možná ano. Ale co jeho genetická výbava? Liší se těla těchto matek? Které je více opotřebované a zamořené (viz. National Geographic )?

Nedoplatí děti "odkládaného" mateřství na vypočítavost svých rodičů? A jejich děti?..
Z listopadové nabídky nových filmů jsem vybrala i 
Potomky lidí /Children of Men. Před hodinkou tento film skončil a mě to vrhlo do zvláštního přemýšlení.
Proč už dávno nenapadlo někoho natočit film o tom, že může lidstvo vymřít jen proto, že nebudeme moci rodit děti? Proč pořád války, konspirace, jeden šílenec (Superman), vlády, režimy, bomby? Stačí taková prostá věc: žena neudrží plod, a nebo dokonce nemusí ani otěhotnět.

Najednou Vám dojde, že ta nejobyčejnější věc na světě je zároveň tou nejpodstatnější. Pak už ani nemyslíte na to, v jakých podmínkách dítě má růst, kdo ho má vychovávat, kdo se o něj starat, jak se má vzdělávat, s kým kamarádit. Je to prosté: hlavně se musí narodit, žít, pokračovat v druhu.

A může se přihodit taková apokalypsa, kterou Cuarón nacpal do 109 minut? Já myslím, že docela klidně. Už se to děje.

Ale já k tomu přispět nechci. Kašlu na ty, kteří si myslí, že můžou rozhodnout za mě, kdy chci mít děti. Proč je brzo? Na co čekat? Co je víc než potomek podobný oběma rodičům?

Kdy v minulosti se stalo, že ženy odkládaly první porod po třicítce? A neříkejte mi, že nevěděly NIC o antikoncepci. Odkážu Vás na Dějiny ňadra neboHrdinky Kámasútry.

Smysl života Elišky je mít děti. Je to pro mě čest v tomhle životě moci dát život.


1:) 
KuKačka | Mail | 14.11.2006, 14:23:24
Zase ode mě, Eliško, máte 100 bodů :) 
A nejde jen obecně o to, že by lidská rasa mohla jednou takhle skončit. Jde i Vaše pocity, o to být \"máma\". Až někdy budu mít čas (budu s těmi mými čertíky ještě někdy mít čas?), tak Vám napíšu, jaký to je, sedět večer u postýlky malýho človíčka, držet ho za ruku a čekat, až usne... a nebo víte co? Já vám odhalím jeden svůj pokus o poezii hned... 

tvá malá ručka v mé 
když usínáš 
maminko, buď tady se mnou... 
ta vůně a hebkost tvých vlásků 
když ze spánku šeptáš 
maminko, hlaď mě... 

Uvidíte sama, že tomuhle se nic na světě nevyrovná. 
K. 
2
Magráta | WWW | 21.11.2006, 13:11:35
Co je to \"kvalitnější\" život ? Zaplavený věcma, nebo láskou ? To není o načasování, ale o vztazích. A nikdo jiný to za mámu nemůže rozhodnout ...
3odpoved Magrátě 
Eliška | 25.11.2006, 21:17:51
Na ty otázky jsem se neptala, ani si je pokládala. Ptala jsem se na genetiku, na zdraví, na přežití.
4Mámy jsou potřeba 
Kubrt | 27.11.2006, 16:28:13
Milá Ello, mámou buď, držím Ti palce. Teď ze světa jedna máma odešla, bude dobře, když jedna přibude :-)

sobota 4. listopadu 2006

Zimní nálada

Pozitivně přečtená moje mysl. Příště napíšu o tom, co se mi ve snech zdá, co mě straší a jak jsem sobecká.

Budu dneska psát o tom, o čem bloggeři píší v těchto dnech. Okurková sezona. Přišla zima. Ne podzim, ale zima. Z osmnácti stupňů rovnýma nohama do mínusu. 
Jako tehdy když jsme s Dee vyjeli z Prahy na Šumavu. V Praze krásných 12°C a stoupající nadmořskou výškou jsme dospěli k dvěma. Mínus! Pražské lehké hadříky nezahřejí :)

No tedy. Je tu zima. Tady na Chodově, kam jsem se přistěhovala v největších červencových vedrech. Koupila si v Billabong lila tričko a poprvé pracovala na Letné.

Je zvláštní, že vývoj mezilidských vztahů závisí i na takových okolnostech, jako je počasí. Těžko bychom na začátku našeho přátelství jezdili na večerní koupání v listopadu, kde bychom pokládali základy rozvíjející se náklonnosti a sympatie.

Teď chodím ulicí k metru zachumlaná v zimním kabátě, který mi sluší pořád pěkně, jako v březnu, kdy jsem ho uložila k ledu. Od úst mi líně stoupá pára, sama v mrazu, který mi dobývá holé spánky, přemýšlím o tom, jak plyne čas, jak se mění a posouvá můj vztah k Dee. Přemýšlím i o tom, že už čtrnáct dní nosím v kabelce „el em ka", ale nemám chuť kouřit.
A tak si zapálím.
Nepadne mi to do ruky, nechutná mi to, budou mi páchnout prsty a ústa. Lovím žvýkačku, zahazuju nedokouřenou bílou trubičku a přitáhnu límec kabátu.

To ráno, kdy mě Dee neveze do práce, svádím malou bitvu se schody, které vedou k ulice k metru. Myslím, že se mi nezdá, že jsou prostě malé/ krátké na ty mé ploutvičky (mám 42 velikost). Už jsem tam zakopla asi pětkrát, jednou jsem si opravdu dala na kokos. Nenávidím ty schody.

Ráno otvírám okna v ložnici, chladný vzduch jako lavina chladí moje prsa pod tričkem a já cítím Vánoce.

Fakt.

Když potemním pokoj než jdu spát, jsou tady, v každém koutě.


1ledové štěstí
KuKačka | 07.11.2006, 00:11:53
Jako malá holka jsem o zimních večerech (hlavně, když padal sníh) milovala sedět v pyžamu u otevřeného okna. Byla jsem tam a koukala ven tak dlouho, až mi už byla šílená zima. Pak jsem se zachumlala do peřiny a byla jsem šťastná. Jdu se obšťastnit a spát :)

pondělí 30. října 2006

Jsoucno kolem mě

Pocity a nejen ty, tvoří mozaiku myšlenek posledních mých dnů.

Mám tolik co říct a napsat. Jen nemám chuť i když je čas.

Rok se schází s rokem a já lavíruju. Snažím se uzavřít dosud neuzavřené, otevřít palčivé a zdánlivě nevýznamné.

Chci navštívit rodinný hrob, pokecat s babičkou, aby mi řekla, jestli to je ON, nebo jestli ještě ne. Zatím babi neřekla nikdy JO JE TO VON. Naštěstí ten můj hrobeček nenese mé dívčí jméno — tedy Schmiedová, proto zůstává cizincům utajen. Chci se mrknout i za Ondrou, již nestárnoucím mrtvým spolužákem. Fakt je pro mě pořád nepochopitelný, že jemu je pořád 13 let a mě už bude čtvrt století. Zapálím svíčku i u Schichta, díky pane za práci a za město!

Jen jsem chtěla prosit za Vás všechny, buďte lidští, buďte milí a stavte si zrcadla, abyste se viděli v akci. Nebo Vám to zrcadlo budu holt pořád nastavovat já. A basta.

Nosím si své náměty v hlavě a pečlivě zapisuju. Jen je to tu moc veřejné.

Co jsem zjistila nového? Prostou věc, že drogy mi nesvědčí, už žádné. Moje tělo prahne potom být čisté a kašle na to, že mám chuť na půl láhve vína, cigaretu nebo trochu THC.

Fyzicky mi dává najevo, že na tohle už se vyse* holka. Budeš máma.

A na závěr trochu mé tvorby:




1
Alexandra | 31.10.2006, 19:23:25
Z drogama neblbni, nestojí to za to. A pokud budeš máma, tak tuplem. Sama víš co se přes placentu dostane.
2
phantasie | 03.11.2006, 08:17:45
budes mama je aktualni?:))
3
Eliška | 03.11.2006, 09:28:47
to je pořád aktuální. až do přechodu.

pátek 13. října 2006

Ty & Já

málem zapomenutá láska

ty a já

dělí nás sklenka růžového vína,

spánek a pár hodin



ty a já

pohleď do mého klína

za tmy, já nevím...



zda zítra

zda za rok ty

ale vždy já

a stejná

Práce, všude kolem samá práce

Rychlý prolet nad posledními dny

Ahoj čtenáři :)

Po dvanácti dnech nepřetržité služby ve Skřivánkovi se dostavil den mé dovolené. Minulý víkend jsem celý byla v práci. Víckrát ne, odpočinek je potřeba..

Já vlastně vůbec nevím, čím byl tenhle týden tak zvláštní, že bych si ho zapamatovala. Jsem velice unavená a těším se na odpočinek.
Pamatuju si, že jsem ukončila větší projekt překladů webových stránek, konkrétně to bylo pro (byl tu kdysi odkaz, ale odběratel zakázku reklamoval ...) — ještě nejsou funkční.
Víc si vlastně ani moc nepamatuju, ani nic z domova, prostě jsem chodila spát a do práce..

Ale v týdnu vyrážíme do přírody na pár dní, těším se, jak malá holka na pouť.

Takže tu rozhodně nebudou příspěvky do 23.10., nechci klávesnici aspoň týden vidět. A mé namožené šlašky v zápěstí teprve NE.

ČAU!

Make-up

Margaret, Margaret... je krásné být sama sebou.

Ale taky by tím sloganem mohla Astor lehce přijít na buben.

Od rána byl den zahalen oparem.

Přítel se mým ranním vstáváním ani nevzbudil. Nevadilo mu světlo z chodby, ani něžné kopnutí do kolenní jamky, když jsem ohmatávala konce postele. Ani mé loučení ho neprobralo.
Poprvé.

Nalíčím se v práci. A snídani koupím, až přijde třetí do party. Na metro jsem šla včas. Poprvé.

Víte, líčím se kvůli sobě, abych se našla v zrcadle, byla tím člověkem, do kterého se stylizuju vně domova od patnácti let. Líčení je rituál i maska. Když nejsem nalíčená, mám pocit nulového výrazu ve tváři, jako když pihovatá holka má tvář zapadanou sněhovými vločkami. Nesmírně zranitelná, průhledná, lehounká.. až bezvýznamná. — píšu o pihovaté holce, nebo o sobě? -
Bez líčení — těch 4 linek, stínů nad očima a obtáhlými řasami — jsem ve skrytu, snad nepoznaná. Ale to si myslím jen já. Vlastně také maska.

S takovým pocitem odosobnění jsem se vydala do práce, ale počtěte si, co se mi přihodilo. Velmi prosté a banální, ale krásné, jako hoblinky zlata na špičce magahonového špendlíku.

Do vlaku metra přistoupil mladý muž a podíval se na mě. Posadil se. Podívala jsem se na něj, díval se na mě. Uhnula jsem pohledem. Pak se to opakovalo znova.
Co na mě vidí, vždyť jsem před 20ti minutami ještě spala?!?
Blížila se moje stanice, tak jsem se postavila ke dveřím a přes sklo se na něj zadívala. Díval se na mě :) a začal se smát, mě se rozlítly koutky úst a radši jsem se zálibně podívala na tabuli trasy metra a špulila pusu smíchem, který chtěl přes rty ven..
... a vystoupila jsem. To je celé.

Díky tomu ránu vím, jak se to má s líčením. Není potřeba. Já ho potřebuju.

sobota 7. října 2006

Sazka Arena

Navštívila jsem v nejmenším velkoměstě sportovní stánek.

A jako správná dcera svého milovaného tatínka, jsem tatíkovi zavolala: "Táto, jsem v Sazka Aréněéééé."

Poměřovala jsem zážitek s tím, kdy jsem na hokej chodila v Ústí. Otlučené vše, stánky s občerstvením před stadionem a z-z-zima... tedy v Ústí. Tady jsem si připadala jako v galerii. To co do exteriérů.

Hra vypadala podobně, hm :(

Slavia 4 : Pardubice 5.

Jo, plodné Pardubice.





úterý 3. října 2006

Sárí - láska na první pohled část 2.

Ráno jsem se probudila na obláčku a první myšlenka - sárí. Musím ho mít!

Sedla jsem se snídaní k internetu a učinila objednávku. A hele, už mi i odepisují :) To je servis :)

Vážená paní,
ráda bych si touto cestou u Vás objednala další sárí.
Dozrála již k tomu doba :) a já se ve Vaší nové zásilce zamilovala do sárí, které chováte pod číslem V488.
Mám sice možnost si ho zajet k Vám do obchodu zkusit, ale to bych mohla až tento čtvrtek a chápete, už nemůžu čekat :)
Tímto ho u Vás závazně objednávám na dobírku. Adresa
Přeji Vám mnoho úspěchů a těším se, až své nové sárí rozbalím a ono bude vonět, tak krásně jako Váš kamenný obchod.
S úctou Eliška Schmiedová


A zde je blesková odpověď:

Dobrý den,
děkujeme mnohokrát za objednávku. Vůbec se Vám nedivím, že bez tohoto mazlíčka nemůžete být, musím se upřímně přiznat, že i já sama jsem na něj pomýšlela :-)))
Takže ještě dneska Vám sáríčko poěleme.
Hodně pohodových dní přeje Veronika Kobesová

Těším se na ples, kde si ho obleču. Ha. Musím si ještě sehnat botičky :)

neděle 1. října 2006

Řekni mi, co čteš..

Díky, Magrátko, za nápad. Chytla jsem se Tvého dotazníku a položila jsem si taky tyto otázky.


Kniha, která změnila tvůj život
Paolo Coelho, Alchymista — nejdřív mi to přišlo jako brak, protože jsem měla dojem, že "tohle jsem už četla určitě v jiných knížkách", ale pak mi došlo, že nečetla, jen že to, co se tam píše mi vštěpovali už rodiče a že se to vše děje kolem mě, jen si to neuvědomuji.
Erich Fromm, Umění milovat — láska není jen sex a milovat se dá různými způsoby.
Tom Robbins, Parfém bláznivého tance — o smyslu života, o nesmrtelnosti

Kniha, kterou jsi četl(a) víc, než jednou
Tom Robbins, Parfém bláznivého tance — výše
John Irving, Svět podle Garpa — ráda se v tom zahloubám vždy, když mám chuť

Kniha, která tě rozesmála
Petr Šabach, Hovno hoří — to jsem se až lekla, že se směju nad knihou


Kniha, která tě rozplakala
-žádná-

Kniha, kterou si přeješ, aby byla napsána
Přeju si, aby někdo napsal knížku o dobru v nás a dobru, kterým se dá i ublížit. Ráda bych si přečetla knihu o životě víly, kterou lidé zavrhnou.

Kniha, kterou si přeješ, aby nikdy nebyla napsána
To není tak těžké. Nechci, aby někdo napsal můj životopis.

Kniha, kterou právě čteš
Předčítám Alchymistu. Už tři měsíce mám rozečtenou Mary Renault, Král musí zemřít — Býk přichází z moře.

Kniha, kterou máš v plánu přečíst
Nemám nic v plánu, čekám, co se připlete do mých rukou.



1Alchymista 
paxik | WWW | 01.10.2006, 15:38:30
Paolo Coelho patřil k mým oblíbeným autorům. Alchymista mě nadchnul, Veronika potěšila, Pátá hora přivedla k zamyšlení. Jenže pak jsem poznal, že se Coelho pohybuje hodně po povrchu a málo pod povrchem. Dokola omílá tři myšlenky a prokládá to citáty jako \"když něco skutečně chceš, celý vesmír se spojí, abys toho dosáhl.\", což sice zní skoro dojemně mohutně, ale je to zkrátka jen fráze. 

Jedenácti minutami si to u mě definitivně zkazil, to byla spíš knížka soft porna, než kniha k zamyšlení. Recenze, se keterou se ne zcela ztotožňuji, ale je zajímavá: http://www.iliteratura.cz/clanek.asp?polozkaID=11163 

Díky za tip na článek o knížkách, pokusím se jím svůj blog obohatit. Nějaké tipy najdeš zde: 
http://blog.paxik.net/2006/06/skvl-spisovatel-aneb-o-co-ti-jde.html
2Ella G Paxikovi 
Elíšebah | Mail | WWW | 02.10.2006, 18:52:33
Ahoj, 
děkuju za komentář k článku: Řekni mi, co čteš.. 

Četla jsem tu recenzi, se kterou se moc neztotožňuješ. 

Po přečtení Alchymisty jsem zrušila připravovanou svatbu a odešla od skoromanžela. Nechtěla jsem už dělat něco, v co nevěřím, co necítím, co není můj poklad. 
Že se do toho přimotal druhý muž, je irelevantní. Ani s tím teď nejsem. 

Rozhodla jsem se vzít život do svých rukou a pochopila jsem, že někoho jiného miluji a co nejvíc chci, je to, aby on šel k svým pyramidám a našel poklad. 

Díky Coelhovi jsem pochopila i to, že do života druhých mohu zasáhnout pouze svou přítomností, ale nikdy nepřesvědčovat. 

Milovat srdcem a proměnit se ve vítr.
3
Lída | 02.10.2006, 22:15:22
I dobrem se dá ublížit: Doporučuji Enneagram, ať už v podání Rohra, Palmerové nebo někoho jiného. Pod číslem dvě se tam vyskytuje právě tato myšlenka.
4Knizky :-) 
Honza | Mail | 02.10.2006, 22:27:35
-K zamysleni je i zvlastni proza americkeho spisovatele Chaima Potoka. Kdyz si prectes jeho knizku Davitina harfa, je to hrozne zvlastni pribeh a najednou se pristihnes, ze nejsi Eliska v Praze v roce 2006, ale mala Ilana Davita v zidovske komunite v USA nekdy v mezivalecnem obdobi.... hrozne sugestivni. 
-Pokud se chce clovek bat a zaroven napinat fantazii, neznam nic lepsiho nez nekolikadilny epos anglickeho spisovatele Briana Lumleyho \"Nekroskop\". Ale to bude spis pro kluky :-) 
-Hezkou imaginaci dokaze navodit i pani Barbara Erskinova, a jeji romany v nichz se prolinaji mysli a staleti - Dum ozven, Ukryt pred svetlem... 
-Klasika s pozoruhodnou logikou a poznanim lidskych povah je Agatha Christie a spousta jejich detektivek :-) 
-A pokud se chce clovek valet smichy po okoli, tak je tu Wladimir Kaminer, a jeho povidky ze zivota, ktere znemoznily diky mohutnemu rehotu uz hodne cestujicich v nemeckych tramvajich a metru :-) U nas mu vysla \"Cesta do Trulaly\".... prectete si jak se kuryruje na Krymu :-D 
-A pokud se clovek chce nechat unaset prazvlastnimi pribehy z me mile Bosny a jejich davnych dob, at si otevre romany genialniho Ivo Andriće - Most na Drine, Veziruv slon, Travnicka kronika... jiny svet a mrazeni v zadech. 
Proste, nebejt knizek, byla by na svete nuda :-) proto ctete lidi! 
Proste, bez knizek by byla na svete desna nuda! ;)
5Mistr a Markétka 
KuKačka | Mail | 04.10.2006, 22:07:25
... od Michaila Bulgakova je moje srdeční záležitost. 
\"Čtrnáctého dne jarního měsíce nísánu kráčel časně zrána hřmotným vojenským krokem po kryté kolonádě mezi dvěma křídly paláce Heroda Velikého správce Judeje Pilát Pontský v bílém plášti s purpurovou podšívkou\". 
Nejdřív jsem viděla divadelní podání (ve Stavovském, asi před šesti lety), které mě donutilo jít a koupit si knihu. 
Také Vladimira Nabokova můžu. 
A každopádně díky za tipy :) 

čtvrtek 21. září 2006

Odpovědi na otázky o životě - tom reálném

"I takový soused , kdyby ho napadlo vstoupit na stránky mého deníku, by si mohl přečíst sám o sobě, o mně... Je to závazek psát pravdu? (Zdravím tě, pokud to zrovna čteš.) Až mě polévá hrůza. Vás taky? Nezáleží vůbec na tom, že soused nemá přístup na internet a že ho podobné věci vůbec nezajímají. Chápete, na čem záleží? Jenom na mně. Tohle prostředí mi dává neomezenou svobodu a prakticky žádnou zodpovědnost. Uff... "

Výše uvedenou stať napsal blogger kolega Hruška. Má pravdu.

Já zde mohu psát své soukromé zážitky, neřesti, radosti, ale mohla bych si moc ublížit, nebo ostatním.
Z neřestí bych se vypsala asi nejradši, svěřit se, vyzpovídat, třeba to, jak jsem prožila minulý víkend, s kým a kde. Třeba i o tom nákupu v Albertu s pohledem skelné vaty.
Je to moje povaha, svěřovat se. Věřit všem a snažit se v nich probudit člověka. HAHA.

Zdánlivě nejjednodušší je vypsat se z radostí. Pochválit kolegu, přítele, souseda :), číšníka.. Jenže já zjišťuju v běhu posledních dní, že se kurevsky nevyplatí vypadat šťastně a rozdávat svou osobní radost. To lidi neodpustí.
Ale toho číšníka si zase já nedovedu odpustit. Před víc jak měsícem jsem s LPS byla na Verandách. Nový personál, nové menu. Staré barové stolky zbyly, jupí :) Celou dobu se o nás staral moc příjemný a slušný číšník — taky moc hezký! Při placení jsem mu zmáčkla do ruky stovku a rudla jsem, protože jsem nikdy nic podobného neudělala. Myslíte, že jsem na ní napsala svoje telefonní číslo? Hm? To Vám neřeknu.

Před víc jak dvěma měsíci jsem poprvé, co bydlím v Praze, byla tančit s LPS. Vybrala nám parket v clubu Futurum. Docela mě to tam okouzlilo. Pak mě okouzlila hudba, pak víno, pak hosté. Podruhé v životě se mi stalo, že mě z klubu lifrovali domů, jelikož se zavíralo :) Vybrat peníze na taxi z bankomatu se zdálo pro mou ruku jako velice přetěžká adventura :) Lucinko, tady máš kartu, můj PIN je ****. A jely jsme. Pán z taxiku nemohl najít naši destinaci, načež vytáhl mapu a brejlil. Našel a za mého povyku a pochvaly — vy jste borec, jsme dojeli na místo. (V taxiku jsem rozhodně NIKDY v životě nejela střízlivá. Jo možná jednou z nádraží.)
Zděšení se dostavilo před vchodem. Nemám kabelku. Vžžžžžžum — odjížděla světla taxíku. Lucinku napadlo mi zavolat a mobil, který se ukrýval v pohřešované kabelce... A v té noci.. vlastně k ráno.. hustý déšť se snášel na zem, uslyšela jsem zvonění z ulice. Vyběhla jsem na silnici za tím zvukem, jako slípka za kuřaty. Uprostřed silnice ležela moje — zřejmě při výstupu z auta mnou vykopnutá — kabelka. Pršelo na ní, ale byla moje. Taxikář by mi ji nikdy nepřivezl zpět.

Tak co dál? Jakou epizodku mohu / chci ještě uvést?

Třeba, že darovat je krásnější než prodávat a krásnější než koupit nebo dostat. Předmět.
Darovat sebe je nebezpečné, ale je rozhodně lepší než se zaprodat sám sobě a svým lačným touhám.

neděle 17. září 2006

Jak to tedy všechno bylo

z pohledu lacině koupených informací

Tak je to. 

Dověděla jsem se, o čem byl koncert, na který mě nikdo nepozval. Pozvání halí opar z vůní, které palčivě zavánějí. Něco mezi vanilkou, česnekem, potem a krví. Kecičky, co? Ale hezky se to vymejšlí, popisuje a přibližuje.

Sedím na služebně, odpovídám na včetečné otázky, poprvé říkám pravdu. Neulevuje se mi. Je to stigma.
Zabila jsem ho, zabila jsem holoubátko, mé překrásné jediňátko,.. napadá mě právě tahle balada z Kytice.
Napsal mi předmluvu ke knize a navrhoval the list of content. Pak jsme psali spolu. Heh, psali. Přesmyčka z T9 pro psaní sms. Nakonec jsem neměla já tu odvahu zahodit tu blbou frašku.

Ano, když to bolelo nejvíc, představovala jsem si, jak mu zabodávám nůž do paží a loupu mu kůži a pak maso na kost. Jak ho podélně řežu na kusy. Nekrvácí. Představy nebolí, on nekřičí. Já křičím.

přes okraj stolu
na podlaze stín
dva pohárky od vína
vidím
slyším
už zas to začíná

černé velké oči
ostny trčí z jeho těla
na útok — ne obranu
cítím
pláču
usínám k ránu

pátek 15. září 2006

Čím bych chtěla být, kdybych nemusela bejt sebou

Tedy spíš, kdybych mě nenutil tlak takzvaných přátel a takzvaný fajn kolegů z práce. Je přece o tolik snazší nebýt sebou. A nebo.. že bych přes den nebyla sebou a občas vypustila své Já na světlo? V noci. Do noci tedy.

Vzpomínám si na jeden večer v Eurobaru (pro mimopražské donedávna jediný Lesbi-Gay club v Ústí nad Labem — než z něj udělali casino a sport bar — šajze!!). To byl rok 2003.
Navštívila jsem ho několikrát z osobního důvodu, ale také proto, že si tam nikdy nikdo na nic nehrál. Muži, ženy přicházeli, představili se, optali s kým tam seš a proč.. Fakt v klidu.

Nádherně se mi tam vždycky tančilo, hlavně s Pepinem ;), úžasný gay, příjemný člověk. Asi mi rozumíte. Holka jako já nemusela mít strach, že mě záměrně opije, aby na mě za rohem omylem upadl. Nebo do mě. Chtěl se bavit jako já. Byl na kluky, to nás taky spojovalo :D
Opodál postával nevýrazný kluk, ne moc hezký, zavedli jsme řeč na něj.. Pepino řekl, ukážu ti co je v něm a nechal pustit song od Michaela Jacksona.
Tyč, pískot, pot, radost, vřava, energie.. to vše se odehrálo na parketě.

Báječně si užívám travesti show. Když jsem opilá, o to víc. Tam jsem tohle show zažila poprvé. Z očí mi padaly na parket hvězdičky, to i z toho, jak mě milá malá blondýnka opíjela absinthem..

Užívala jsem si to show, ale abyste mi rozuměli, musíte pochopit, že já nerozlišuju pohlaví. To máte v hlavě. Hlavně.
Strašně bych se chtěla stát entertainerem v travesti show, ale víte, co? Chybí mi na to chromozom Y.

Kdy vlastně mohu být sama sebou?

PS: Nevyplácí se mi říkat pravdu o mě, proto berte výše uvedené řádky jen z poloviny jako pravdu. Třeba Pepino, nebyl Pepino. Ha.


1Tohle fakt nechápu
hruska | 16.09.2006, 07:16:56
Teda jak někdo může chtít nebýt sám sebou? Já jsem vždycky byl sám sebou a vždycky sám sebou budu.
Hruška Jozef
2být sebou
Elíšebah | Mail | WWW | 16.09.2006, 11:18:13
Podívej se kolem sebe, kolik lidí se snaží napodobit v oblékání, líčení, chování, životním stylu někoho jiného. Být sebou je nejtěžší. Zároveň se toho lidé bojí.
3Být sáma sebou?
LPS | Mail | 19.09.2006, 21:01:55
Být sama sebou? Co to proboha je za slovo? Někdy mám pocit, jako bych si na sebe hrála!? Proč? Proč si člověk chce na sebe hrát, proč si člověk chce vlastně na něco hrát (ať už je to na někoho jiného nebo jen chce probudit sám sebe)? Proč?...protože...to provází tajemství...

neděle 10. září 2006

Víly

Umlčet! Utišit! Píchnout si sedativum! Nebo dýchat hvězdný prach...

Mám teď jakousi chemickou dysbalanci v těle a centrální nervové soustavě. Pár hodin si připadám jak čerstvě vykutaný uran, zařím kolem sebe; auru netřeba vidět, na to jsou oči krátký. Víš, jak obtížný ale krásný je zářit do nejskytějších koutů?

Jenže brzo vyhořím a padám do letargie, samoty, a tak trochu si užívám tento pocit a načerpávám další energii.

Jsem člověk, který se snaží ze sebe vydat maximum a rozdat svoje štěstí. Lidi si berou, to jo. Jenže všichni. A někteří Ti štěstí neodpustí.. Jsem nepoučitelná. Nedovedu žít jinak, než tak, že pomáhám kytičkám vyrůst ze semínka, aby každý viděl, že existují...

Teď mám ten útlum. Trávím večer nedělní v samotě, u Očka — zrovna hrají CZ,SK hity, popíjím rudé Lambrusko, i když ne moc dobré a snažím se o psací terapii. Dee je někde, venku, nikde, kdeže.. Je to pro mě člověk opředený tajem, postava v kápi, umí se odívat před zlem světa, což já nedovedu. Nesu pokaždé svou duši na dlani. Chci, aby lidé, kteří jí ublíží, uviděli, jak se chovají. Nastavit zrcadlo je potřeba.

Už proto, že jsem tak šťastná a plná hutné energie, potřebuji občas do držky, aby mě to vytrhlo z slastí a oprášilo ze mě ten zlatej prášek. Dusím se pod ním. Dusím se pod štěstím.

Čeho se v životě nejvíc bojím? Že něco moc důležitého pokazím. Že mě načapou, že loupím ovoce nebo že mě někdo přepadne nahou v koupelně. Že mě lidé budou lynčovat. Že někde ležím v prachu nahá, zbitá, potrhaná..

Lidé zapomněli na víly. Lidé víly nepřijímají a když je poznají, hubí je jak obtížný hmyz, nebo uvedou do tenat, jako diamant do zlatých drátků snubního prstene.

A to jsem si myslela, že dnes nic nenapíšu.



1
LPS | Mail | 11.09.2006, 18:43:59
To je smutný příspěvek... připomíná mi to přísloví .. jednou jsi nahoře jednou zas dole.. proč je život jak houpačka? z úplné euforie padá člověk do největších sra..k! Víly jsou a budou vždycky, ale už ne tak pojmenované, už nebudou mít jména, budou zahalené v lehké bílé pavučině a nikdo je nepozná, protože je poznat nebude chtít.. Zbyde jen pár lidí, kteří v ně věřit nepřestanou... a z nich budou ty víly..

středa 6. září 2006

Minerály

chtěla jsem sestavit článek o tom, co je LPS.. jako zkratka slova.

Našla jsem zajímavou stránku.

Jako dítě jsem se zajímala o mineralogii a později i o horniny. Putovala lukama a skalama s Klíčem k určování minerálů a hornin v kapse. Jak bych tehdy ocenila zdroj informací, jako je tento:

http://www.mta.gov.tr/mineraller/mineraller.asp

Víte něco více o mineralogii než já a hledáte partnera pro diskuzi? Vyzvěte mě, už dlouho jsem si o šutrech nepovídala :)

1O kamení ne... 
Kubrt | 06.09.2006, 15:04:00
...ale ta zkratka mě zajímá :-) Miluju zkratky, při svojí práci je považuju za velikou výzvu, a vždycky když nějakou vidím, snažím se do ní proniknout. Zkratky jsou jako jiná forma jazyka, těsnopis, nebo zavřené knížky, které čekají, až je otevřeš. Takže LPS by mohlo být třeba Lignit-Pyrit-Safír; ale asi nebude :-)
2L_P_S 
Eliška | Mail | WWW | 06.09.2006, 20:03:38
LPS je Lucinka - její kodové označení. 
Mě zajímalo, co je LUPUS, LAPIS (lazuli - šutr), LUPULUS a podobně..
3Takže šutr, jo :-))) 
LPS | Mail | 08.09.2006, 19:30:33
Takže koukám, že je ze mě najednou šutr, co :-)))) Tak to jsi mě odhalila.. to víš, já jsem takový malý zlatý kámen, který se schovává před lidstvem :-))) Vlastně bych mohla říct, že jsem originál :-)))...

sobota 2. září 2006

Sárí - láska na první pohled

Tak je tu máme zas, nové sárí z Indie.

Dneska mi došel oběžník, že ganga.cz byla na cestách a přivezla poklady. Tedy dala jsem se do internetové ochutnávky.
Poraďte, které si pořídit k svátku?
Nejdřív mě nic moc nezaujalo, ale pak to přišlo. Jako rána do srdce: 

Myslela jsem si, že už to nemůže být větší radost, ale pak se ještě jedno sárí, co mě zaujalo, našlo:

pátek 1. září 2006

Vitriol

Ó má X.,
Tu nejsi ty, jen nehmotná substance,
Tvé tělo..
Ochutnám všechny pokrmy, 
Už se konečně otrávím,
posledním soustem,
který mi přátelé radši napustí jedem,
než aby se museli dívat..

Nejlépe vitriol
O něm jsem četla, lásko.
V lékárně ho prodává milá slečna,
Co má silná stehna a příliš zlíčené obočí.
V šeru, sestro temných chvil,
Drž mě za ruku,
Odlesk bělma se vytratil,
Polib mě na víčka,
Ale nejdřív mi zavři oči
Nemám sílu pustit Tvůj obraz..
Sestřičko..

Inu, inu...



Jak jde čas a jak si žije dítě Slunce.

Srpen. August. Chorvatsky kolovoz. Pro mě osvícený měsíc, kdy mám (dokonce) narozeniny, ale také z něj cítím zralost broskví.

Nejdůležitější (publikovatelné), co se v srpnu událo, co moji entitu vrhlo doslova jinam (možná vejš), byla koupě mého první počítače a rovnou notebooku. Ono už vážně bylo k pláči a mrzuté, při tom stálém stěhování vypalovat svá stále se zvětšující data na CD a pak je ZAS

 kopírovat na cizí počítač. Jasně, nasnadě je poradit, zařiď si život tak, aby ses nemusela stěhovat. He? Koupě datové krabičky fakt vyjde levněji než byt a hlavně na ní mám.

Takže toliko materiální srdce plesá a jásá.

Když jsem dnes brouzdala po csfd.cz , zjistila jsem, že chodím velmi často do kina, alespoň poslední kvartál. Nu, jelikož jsem si kdysi řekla, že si budu kupovat origoš DVD těch filmů, co mě "dostanou" (už tak dopadli Válka Světů a Mnichov), chystám se počkat si až vyjdou "Piráti z Karibiku — 2".
Ano, ano, koupila jsem si k narozeninám DVD Mnichov a přiměla shlédnutím své milé ponořit se do půlhodinové deprese :)) — "cože, tys to viděla za týden třikrát a dokonce u toho žehlila???"

Tedy, jak šel čas? Na začátku srpna jsem normálně denně chodila do práce a od 10.8. začala má zasloužená ŘD, neboli řádná dovolená.
Ve čtvrtek 10. srpna jsem se stala živým obrazem na první výstavě mojí Lucinky.


V pátek jsem odpočívala na výletě v Českém Krumlově — do soboty. Byla jsem přesvědčená, že jsem Krumov navštívila jako dítě, ale když jsem si prohlížela jeho staré centrální náměstí, ne, tady jsem byla poprvé. Strávila jsem zde krásné hodiny a hodiny v milé společnosti a dokonce jsem poprvé viděla balet. Na otočné scéně Labutí jezero.

Když jsem psala o těch filmech.. S Lucinkou alespoň jednou měsíčně podnikáme "Výlet na Petřín". Už jsme takto vandrovaly asi 5x. Ještě jsme tam nedošly :)
Náš výlet na Petřín vždy začne v klasické hospůdce Na Verandách — Smíchov, kde se příjemně "upravíme" — jak se říká tady — prostě si ... mám to napsat ústeckým slangem (?).. ožerem držky :-p (pardon)... dáme dvě lahvinky vína a vzhůru na Petřín! Vždycky skončíme v tlamě centra "Nový Smíchov", prolézáme obchůdky, utrácíme za vonné tyčinky a podobné věcičky (Eliška vždycky navštíví květinářství a básní, jak v ní roste žena, která chce mít byt/dům plný květin), až nakonec vyberem film v Palace Cinemas a než začne film, naložíme se v blízkém báru na Mojito nebo se uvelebíme v kavárně Fragile na pohárek. Chutná nám :) — promiň Lucinko, ale jsou to kouzelný momentky.

V polovině kolovoza (srpna, kdo zapomněl), mám narozeniny a tak jsem navštívila mou obitelj (rodinu) na severu. Tahle fotka je ale z počátku srpna. Navštívila jsem svého brášku v práci. Pracuje jako plavčík u Plaveckého areálu Klíše. Potřebovala jsem si promluvit o věcech, které bych probrala jen se svou sestrou, ale tu nemám. Brácha je lepší. Dovede stručně a jasně říct, co si myslí a jak se věci mají. Dost se spolu zasmějem i nad těmi nejvážnějšími tématy. Jo, brácha věděl, jak to se mnou nakonec dopadne. O to víc si ho cením..
(nevím, proč to tu píšu, ale jde mi to samo z prstů... tak sorry). Odtud jsem jela na schůzku s jediným přítelem z Ústí — Honzikem Ulmanem Čihákem — Janem Werichem mého života. V café Hugo jsem si objednala Mojito — naposled, děsné, pak už mě čekala cesta autobusem do Prahy — moc jsem se těšila domů, ačkoli cestu jsem protrpěla v mukách, můj další život závisel ten den na rozhodnutí jednoho člověka. Úplně zbytečně jsem lavírovala, rozhodnutí přišlo později.

No. Jdeme dál. Abych se taky dostala k řevnickému hudebnímu festivalu. Laskavý čtenář — pravidelný čtenář mého blogu si pamatuje na příspěvek, ve kterém jsem psala, že se vydáme do Řevnic na ŘEV. Lístky jsem koupila v předstihu a ráno 26.8. jsem s Lucinkou odjela vlakem ze Smíchova do Řevnic.
Ubytovaly jsme se v Hotelu Grand u nádraží — hotel toliko známý jako místo školení pro Skřivánek. Paní hostinská si vybavila, kam mě dle obličeje zařadit a mile překvapila, že má stejný názor na smysl školení jako já. Tak.
Odlehčily jsme si batohy o oblečení a naložily PET nápoji — které nám bodří páni z ochranky u vstupu na festival zabavili :) Do bříšek jsme si postupně složily každá tři pivka — já je přikryla dvěma langoši — poslechly jsme si Sto Zvířat, Krausberry a Mňágu. Pivo dolehlo, chtělo se nám někam pod strom, lehnout, odpočívat. Vydaly jsme se na hotel. Dvě hodinky jsme spaly jako zabité :), pak jsme si daly v hotelu véču a šly zas na fest. Zrovna hráli Wohnouti, pak fiXa a nakonec UDG. Postupně jsme sestupovaly do kotle a na UDG jsme už stály u podia. A hopsaly, křičely, zpívaly, ječely... Jo.. jednou za čas, proč ne.

Ústecká UDG mi udělala radost, prej "tahle písnička je o Ústí, my sme kapela z Ústí nad Labem, kdo je tady ještě z Ústí???" Moje ego zařvalo až z kotníků: JÁÁÁ. Uvolňující pocit sounáležitosti :)
Po konciku jsme uhopsané sešly do hotelu a po koupeli se rozvalily v posteli. Ráno jsme po snídani chytly vlak a já se doma dočkala milého uvítání.
Ještě malá historka o posteli. První mé spaní bylo poznamenáno zvláštním šimráním na zádech po ulehnutí. Pod peřinou si ustlal přede mnou pavouk.... ble.


Inu, inu.. toto léto je bylo ve znamení pardubické slunečnice. Tak ať dál kvete a září svou plodností v našich srdcích.


 
 
 

Vernisáž podruhé

Můj je dárek, který jsem si k narozeninám pořídila.


Ve svých 24 letech poprvé vlastním počítač / notebook, mýho hranatýho fubárka :) A tak jsem měla KDE upravit všechny fotky z Vernisáže, na kterou jste zde již upozorňovala.

Nech sa páči ;)


(odkaz dávno neexistuje)

středa 30. srpna 2006

Růžím

Šla jsem si včera brzo lehnout. Nemohla jsem zabrat, nebyla jsem unavena. Vstala jsem a šla psát....

Růžím 

Růžím se voda často měnit má.
Tak jako oheň krmit dřevem.

Růže vadnou, krása uvadá,
Na dřevo musíš jít

Cestou zapadanou sněhem.

Co růžím povíš, pak v nich vidíš
To daruješ

Co v ohni spálíš, dýmem vane
Obětuješ
Žhavou jehlou do bledých lístků
Píšu přání

Nakonec..
Je to jen špatné spojení věcí
Co nikdo neobdivuje


1Zrcadlo světa
e-wave | Mail | 30.08.2006, 08:57:45
V kapkách deště je celý svět.
Pochybuješ?
Přesvědčím Tě
Poslouchej, poslouchej tiše!
Slyš deštných kapek zpěv...

Je v nich smích,
dětský smích znící v ulicích
Je v nich pláč,
nešťastných, smutných, trpících

Poslouchej co jsi zač
smolař nebo rváč
Vše co uslyšíš je jen
s čím pevně sám jsi spojen

Slyšíš bubnů tlučení?
Šavli svoji obejmi.
Slyšíš krásné melodie?
Sepiš je a jsou tvoje.

Dešťové kapky poví ti
co jinde nejde najíti.
2
30.08.2006, 09:02:47
Na kočárku bez korálků
pluji mořem plným zmatků
Vpravo, vlevo, nebo zpět?
já chci sama poznat svět.

Propluji bouří hořkostí,
neuváznu na mělčinách lstivých lží.

Sama sobě oporou,
nezklamána vírou svou,
v úžasu nad tou proměnou
Nestanu se většinou! 

čtvrtek 24. srpna 2006

Kako ide vrijeme / Jak jde čas..

Ozývají se hlasy, že můj blog už dlouho neměl nový příspěvek. Ano, ale do nového bych se neměla nutit.

Měla jsem dovolenou, pěknou, krátkou, ale potřebnou. Co víc Vám napsat?

Napíšu Vám, proč přestanu kouřit. Ano, už asi 2 měsíce, možná 3, kouřím. Kompenzovala jsem si tak stres, nudu, pak si dotvářím pocit sounáležitosti.

Tento týden si dávám pozor na znamení, která potkávám. Cítím, že by nějaké mělo přijít a já bych ho neměla přehlédnout.

Po Dolinské ulici jsem dnes šla domů. Ihned po odchodu z práce jsem si zapálila cigaretu, nutno říct, že první ten den.
V polovině cesty šla proti mě v doprovodu babičky malá blonďatá holčička oděná v růžové soupravě. Dívala jsem se na ní, usmála se a pomyslela si, ty bys mohla být moje ...
Ona se na mě udiveně podívala, očima sjela na cigaretu v mé ruce, pak zas lupla očima na mě.
Míjely mě..
Za zády slyším ten jemný hlásek říkat: "Babi, ta paní kouří..!!"

Mám to dokončit a napsat, co to se mnou udělalo? Myslím, že mi rozumíte.

čtvrtek 10. srpna 2006

Vernisáž LPS "Černobílé snění"

Dne 10.8.2006 se konala vernisáž obrazů mé milé Lucinky aka LPS. Dílo se událo v Mungo baru nedaleko Staroměstského náměstí. Opravdu nedaleko. Obrazy byly k mání statické. K nemání živé.

LPS už pár měsíců zkouší bodypainting na mých zádech. Nyní jsme si zkusily všechny hektický den. LPS předvést obrazy, přilepit obrazy, vydražit je, nalíčit nás, obléknout... Já udržet se na nohou, udržet úsměv, pózu. 
Jak mi sedly šaty v zrušený předsvatební den? A vzaly byste si takto nalíčenou bosorku? Já ne :) pod sukní má jistě hady.
Ne vážně. Moc jsem si večer užila a nejvíc odchod domů. Zachoulená do oranžového šátku jsem s LSP prchala v dešti po Staroměstském náměstí k vozidlu, jež mě mělo dopravit domů. V oparu vína a mlhy z deště vše bylo tak surové a pravé. Tady ses měla zítra vdávat.






1
LPS | Mail | 16.08.2006, 14:21:54
Ano, ano, LPS to všechno chudinka oddřela - teď je úplně prázdná, ale konečně si splnila svůj tajný sen. :-)Teď už jí nezbývá nic jiného, než si stanovit další sen...takže let´s go .. na jaře příštího roku další ještě větší vernisáž :-). Vaše výtvarnice LPS :-)